Sny se plní nejen o Vánocích

Zdravím, zlatíčka.

Uvědomuji si, že poslední dobou se mé příspěvky hodně vážou k tomu, že jsem se dala na cestu hubnutí. Mnohé z vás to možná úplně nemusí bavit, ale na druhou stranu jsem si řekla, že vědu osobní blog. Váže se ke mně, vyjadřuje mé myšlenky, postoje, názory a také motivaci. A proto si myslím, že takový důležitý milník v mém životě si zaslouží jistou pozornost. A také někde uvnitř doufám, že to třeba někoho nakopne jako mě.

Ano, to jsem byla já. Na fotce nahoře můžete vidět, kam jsem se dostala díky nepravidelné stravě, nulovému pohybu a spoustě let bez režimu. Nikdy jsem nebyla ten typ člověka, co by se nekontrolovatelně přejídal, ale také jsem nikdy o jídle nepřemýšlela. Byla to pro mě nutnost k přežití, žádná velká záliba a když jsem hlad neměla, nejedla jsem nebo jsem sáhla po nezdravych potravinách, které rychle zahnaly hlad či chuť k jídlu. Tím jsem své tělo dostala do dlouhodobého kalorického deficitu a to se k věci postavilo svým vlastním nejlepším způsobem - vše co dostalo, si uložilo na horší časy.

Kdyz teď pozoruji fotky nahoře a porovnávám je s fotkami dole, je mi za sebe stydno. Nechtěla jsem tento příspěvek nikam dávat, mělo to být srovnání pro mě, ale pak mě motivovalo něco, co mi řekl můj taťka. Když ty fotky viděl, tak mi řekl, že se nemám za co stydět. Že bych spíš měla být hrdá na to, co jsem dokázala. Fotky od sebe dělí 20 kilo. Pořád se ještě necítím úplně dobře, když jdu takhle s kůží na trh, ale to je asi na jednu dobře. Je důležité uvědomit si, že něco bylo opravdu velmi špatně. A to, že jsem se rozhodla jít lepším směrem mi dává sílu do dalších dní. 

Když jsem odbourala ty nejhorší přebytečná kila, zjistila jsem, že to má celou řadu výhod. Nedílnou součástí bylo to, že jsem že šatníku vyhrabala věci, které jsem už roky neoblékala a ten pocit je k nezaplacení. Další, ale neméně důležitou součástí byla pozornost - přátelé, co mě delší dobu neviděli mě začali chválit, jak mi to sluší. Začalo se mi zvedat sebevědomí a celkově hlava začala vnímat věci jinak. Začala jsem sportovat a s potěšením jsem zjistila, že to udýchám. Že se mi lépe chodí, dýchá, jede na kole nebo cvičí zumba. 

Dřív jsem se neviděla tak jako na té fotce. Připadala jsem si normální, silnější, ale hezká. Dneska když vidím, jak odulá jsem byla, nemůžu uvěřit. Vážně jsem to nechala zajít tak daleko? Vážně mi to nepřišlo divné? Nepřišlo. Vytěsnila jsem z hlavy myšlenky, co mi nedělaly radost... A zasunula jsem je hluboko do šuplíku svého podvědomí. K hubnutí mě nakopla až srovnávací fotka jedné mé známé. Viděla jsem, že zhubla, že to skutečně jde a najednou jsem cítila, že když může ona, tak já to zvládnu taky. Předtím jsem viděla stovky podobných proměn lidí, ale tohle bylo jiné, byl to člověk, kterého jsem znala. A proto dávám tuhle fotku i sem. Protože v hloubi duše doufám, že někomu to jednou pomůže. Že jednoho dne se najde člověk, který potřebuje pomocnou ruku, i když o tom třeba zatím sám ještě neví. A pokud se skutečně někdo takový najde, budu tu, abych mu tu ruku podala. 

Udělejte to pro sebe, na ničem jiném nezáleží. Ať se na svět můžete zase usmívat jako já, i když moje cesta ještě nekončí.

Opatrujte se a myslete na sebe. Nikdy není pozdě začít.

Vaše Lucka