Muž aneb jen další dítě

Zdravím, zlatíčka!

Říká se, že člověk by si měl udržovat kousek toho dítěte ve svém nitru, aby se potom nezbláznil z toho dospěláckého života. Osobně si myslím, že se mi to daří, jelikož minimálně moje vášeň v pohádkách musí svědčit o tom, že nějaká část dítěte ve mně přeci jen zůstala. Nicméně ta část dítěte by zase neměla být až tak velká, aby nenadělala škody.

Vidím to tedy hlavně u mužů, ono ne nadarmo se říká, že manžel je pro ženskou jen další dítě. Asi jsem to nikdy nevnímala tolik jako poslední dobou. Ten můj, ačkoli ne manžel, se totiž tak skutečně chová. Vážně, někdy mám dojem, že jsem ve zlém snu, ve kterém dělám bachařku a dohlížím na každý jeho krok... A i když ho vážně miluju, tohle mi leze krkem.

Můj přítel totiž nosí na čele nápis "ťunťa". Je to sice zlatíčko, rozkrájel by se, ale na druhou stranu je pro něj všechno problém. Každé rozhodnutí jsou muka a on se tváří jako když ho na nože berou. Každá změna je zásadní vykolejení celého systému. Všechno mu musíte stokrát opakovat. A u těch skutečně důležitých věcí nechává vše na poslední chvíli, jelikož nemá ani sebemenší zájem a pocit zodpovědnosti. Dokonce jsem mu už jednou udělala seznam ve stylu, dojdi tam a zaplať tam tohle, nezapomeň v autě tamto, zavolej... Zním jako fúrie, ale jeho laxní přístup mi někdy pije krev. On má totiž nejradši situaci, kdy neřeší nic a všechno prostě samo nějak dopadne. Prostě v některých věcech stále ještě dítě.

A já potom v duchu soptím a připadám si jako blázen, když mi tohle všechno zkrátka nepřijde normální. Ale předevčírem mě uklidnila kamarádka, že přesně stejný je její přítel, tak doufám, že to skutečně není jen můj případ, ale že muže, kteří jsou vlastně ještě dětmi (a kdo ví, zda z toho vyrostou) má na krku ještě pár nešťastnic.

Pokud jsi jedna z nich, dej mi vědět, ať vím, že v tom nejsem sama! Případně se samozřejmě podělte o zážitky s přerostlými dětmi a jejich neřešitelnými problémy, ráda se zasměju. :)

Vaše Lucka