Jak jsem se naučila dávat tringelt

Tringelt, dýško, tuzér, bakšiš, spropitné, tip, diškrece nebo něco od cesty. Všichni tyhle názvy jistě známe a vybaví se nám při nich to stejné - je to nějaká částka navíc, která slouží k ocenění poskytnuté služby. Co jsem tak nějak začala nakupovat, vždy jsem byla zvyklá v obchodě říkat, ať tam tu korunu do celé nechávají. Převážně mi vždy bylo blbé si tu korunu nechat vracet, případně jsem prostě nechtěla lovit v peněžence hafo drobných (navíc ta moje by se s více drobnými asi rozervala).

Blíže jsem dýška začala zkoumat, když jsem začala brigádně pracovat na baru. Tam jsem pochopila, že obvykle se spolu se stoupající mírou alkoholu a hloubkou mého výstřihu postupně zvyšuje částka, kterou si za večer mohu vydělat bokem. A když jsem si navíc ještě s hosty povídala, měla jsem obvykle v kapse i pozvánku na panáka. :) Ale skutečně jsem spropitnému přišla na kloub až při práci v restauraci, kde jsem dělala brigádně servírku.

Ono se totiž na ten tip najednou kouká úplně z jiné strany, když jste na straně toho, co má dýško obdržet. A když jsem tak kolikrát viděla hosty, kteří při útratě šest tisíc devět set osmdesát devět korun nechali sedm tisíc s tím, že byli moc spokojení a přijdou znovu, už mi do zpěvu úplně nebylo. Práce v gastronomii totiž není zrovna lehká věc, musíte se usmívat, i když jste na nohou už víc jak deset hodin a nohy vás bolí jak čert. Musíte odpovídat na hloupé dotazy a musíte mít trpělivost, když v rukou máte čtyři horké talíře a hosté u stolu se začnou dohadovat, kdo si vlastně co objednal. Ta práce není lehká. A není dobře placená, většinou.

Spousta restaurací sází právě na výše zmíněné diškrece. Proto mají servírky a číšníci mnohdy téměř minimální mzdu s odůvodněním, že zbytek dostanou na dýškách. Takže když se pak díváte na lidi, kteří mají útratu za čtyři sta devadesát devět a chtějí vrátit i tu korunu, nevíte jestli se máte smát nebo brečet.

Tahle zkušenost na pozici servírky mi dala hodně. A otevřela mi oči ohledně spokojenosti a toho, jak si vážit poskytnutých služeb. Takže pokud dnes jdu do restaurace nebo do baru, obsluha se na mě směje a je ochotná, já jsem se službou spokojená, nebojím se ji ohodnotit. Částka 10 % je nepsané pravidlo, které ale spousta lidí vůbec nedodržuje s tím, že za to přeci mají peníze, že je to jejich práce. Ale většina si neuvědomí, že právě majitelé gastronomických zařízení zase obvykle spoléhají na to, že dýška zaměstnanci dostanou.

Myslete na to, až budete příště někde v restauraci, jídlo bude dobré a obsluha příjemná. Nemusíte dávat horentní sumu, k tomu nenabádám, ale zase částku, která aspoň odrazí vaši spokojenost. Koruna navíc to při útratě za tisíce skutečně není.

Jak to máte se spropitným vy? Pracovali jste někdy v gastronomii nebo někde, kde spropitné tvořilo velkou část vašeho platu?