Zpověď 2019

Zdravím, zlatíčka!

Delší dobu jsem se neozvala, ačkoli na blog jsem čas od času zabloudila, abych se podívala na své oblíbence jako tichý pozorovatel či jen abych nostalgicky vzdychla. Psaní bylo vždycky mou velkou součástí, naplňovalo mě a přinášelo štěstí, ale v poslední době jsem nějak nevěděla, jak mám všechna písmenka poskládat k sobě, aby z toho vznikla srozumitelná věta. Měla jsem v hlavě tolik myšlenek a tolik věcí, co bych chtěla sdělit, ale zkrátka... No, znáte to snad taky, že někdy slova prostě nejdou vypsat, nestačí na to.

---

Rok 2019 pro mě byl dost zlomový v mnoha ohledech. Zažila jsem zklamání, když se mi nedařilo uspět při studiu. Úlevu, když jsem se rozhodla ho dobrovolně ukončit navzdory očekávání a přání rodiny a přátel. Zažila jsem bezmoc, když mi zavolali, že přítel měl nehodu a je ve vážném stavu v nemocnici, ale i tu radost, když se na mě po operaci poprvé podíval a usmál se. Při jeho rekonvalescenci jsme si zažili těžké časy, když byl upoután na invalidní vozík a zároveň nás to stmelilo jako nic předtím. Viděla jsem, jak jsou lidé schopni jednoho jen vysávat a nedávat nic nazpět. Viděla jsem v praxi, jak někteří lidé jsou bezcitní a schopní jít přes mrtvoly a ačkoli náš boj za odškodnění za přítelův pracovní úraz ještě vůbec nekončí a potáhne se až k soudu, myslím, že nás to posílilo.

Po ukončení školy jsem získala práci a stala se tak specialistou back office v České spořitelně. A musím říct, že na práci jsem asi vždycky měla štěstí. Ať už to byly brigády od patnácti let, kterých jsem pár vystřídala nebo mé současné zaměstnání. Vědět, že do práce jdu ráda, že tam je fajn kolektiv a celkem pohoda, to přeci jen každý nemá.

V poslední době jsem hodně přemýšlela a snažila jsem se nějak zamyslet sama nad sebou. Nad tím, co v životě chci a co bych si přála... A napadla mě jedna věc, kterou bych ráda změnila, do čehož jsem se hned pustila. Rozhodla jsem se, že shodím přebytečná kila, která jsem za roky nastřádala. Našla jsem si poradkyni a vrhla se do toho po hlavě, zatím mám za sebou první týden, ta skutečná bitva mě ještě čeká, ale musím říct, že se cítím lépe než dřív. Tak nějak radostně, že jsem se rozhodla konečně udělat to, co jsem roky odkládala... A přestala jsem kouřit. Ne že by to bylo nějaké pitomé novoroční předsevzetí, na které nevěřím, ale jen tak. Dokouřila jsme krabičku a řekla jsem si, proč bych vlastně měla kupovat další? A ze dne na den jsem s tím sekla.

Po pěti letech jsem čekala stres a nervozitu, klepající se ruce závisláka... Ale nic. A paradoxně se čím dál tím víc začínám domnívat, že všechno je to skutečně v hlavě. Že pokud se k něčemu rozhodneme a plně si za tím stojíme, že to skutečně vyjde. A že není tak těžké, aby mysl zvítězila nad hmotou. Takže tak to je. Moje zpověď. Docela se mi ulevilo mít to takhle před sebou černé na bílém, i když to vám třeba nebude tolik dávat smysl, protože tak různě přeskakuji, jak má mysl těká z místa na místo. Ale chtěla bych vám jen říct, abyste si stáli za tím, co opravdu chcete. Abyste bojovali a nedělali něco jen proto, že to po vás chtějí ostatní nebo že si oni myslí, že to pro vás bude správné. Buďte sami sebou, mějte své názory, za kterými si stůjte a nenechte si diktovat to, co sami víte nejlépe.

Vaše Lucka