Nevyzpytatelné cesty osudu

"Nemá smysl plánovat věci dopředu. Osud bude mít vždy poslední slovo."

- Neznámý autor z internetu

V poslední době jsem se dost odmlčela a mrzí mě to, ale času psát a dělit se o zážitky mi nějak nezbývá. Nemám za sebou zrovna lehké období, ale teď cítím, že o tom už konečně můžu psát… Když se v životě člověka stane něco, co ho dostane na okraj propasti, dojde mu, jak cenné jsou věci, které bereme často jako samozřejmost. Já jsem si vždycky říkala, že jsem vyrovnaná se světem, s názory, životem. A stejně jsem tak docela nebyla.

Byl to krásný den, takový obyčejný, měly jsme zrovna s holkama ze školy sraz ohledně semestrálního projektu. Něčemu jsme se hrozně smály, taková veselá nálada a holčičí tlachání. A pak mi zazvonil telefon.

"Lucko, nelekej se, ale jsem posel špatných zpráv… Na Lukáše spadl strom." To byla věta, která mi vzala dech. Přehrávala jsem si ji v hlavě pořád dokola, nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. Jako kdyby se v tu chvíli všechno zastavilo, zpomalil se čas a já doslova mohla slyšet, jak mi tlukot srdce hučí v uších… Viděla jsem, jak holky reagují na můj bezbarvý obličej, ptala jsem se, jak je to vážné, ale stejně jsem moc odpovědí nedostala. Vezla ho rychlá do nemocnice, nikdo nic nevěděl.

Byla jsem ve škole, sto kilometrů od kluka, kterého miluju a který bojoval o život. Ta bezmoc je hrozná. Když jsem se dostala do nemocnice, byl už na sále a nám zbývalo čekat. Nikdo vám nic neřekne, nikdo pořádně nic neví. A tak jsem seděla s jeho rodinou na chodbě a čekala… Nemusím Vám říkat, jaká byla úleva vidět, jak ho ze sálu vezou, ale zároveň hrozná bolest ho vidět v tom stavu, v jakém byl. Čekal ho několika týdenní pobyt v nemocnici, báli jsme se, aby nepřišel o nohy, jelikož právě tam strom dopadl, jednu nohu mu rozlámal, druhou serval s kůží až na kost od kolena do půli stehen. Teď už je z nemocnice doma, na invalidním vozíčku. Zatím se na nohy postavit nemůže, nechodící sádra na jedné noze, druhá sešitá. Na stehně má kůži černou jako uhel ve velikosti dlaně a až se ukáže, jak velká část kůže je ztracená, bude muset na transplantaci. Ale žije, bude moct chodit a jednoho dne na tohle období temna zůstane jen vybledlá vzpomínka a rozsáhlá jizva...

A aby toho nebylo málo, když pustili z nemocnice přítele, dostala se tam za pět minut dvanáct moje babička se srdcem… Teď už je mimo ohrožení života, ale dobré to ještě není. Ani nevím, co za moudro chci článkem předat. Snad jen to, co moudřejší než já říkají už hodně dlouho. Radujte se z maličkostí, momentů a chvil, které můžete být s těmi, které milujete. Nikdo z nás nedokáže určit, jak dlouhý život nám osud vepsal do vínku. A nikdo z nás neví, která slova nás nakonec mohou mrzet. Proto jestli tohle čtete, dojděte za svými blízkými a obejměte je. Ne proto, že jsem vám to poradila. Ale proto, že nikdy nevíte, kdy už tu možnost mít nebudete. A právě proto, že na tohle se v dnešní uspěchané době tolik zapomíná.

Vaše Lucka