Lovci a jejich kořist

"Láska je paradox. Znamená jistě jedno z dvojího - odpouštět neodpustitelné nebo milovat lidi nehodné lásky."

- Gilbert Keith Chesterton

Téma týdne mi tentokrát skutečně hraje do noty. Chtěla jsem se totiž vypsat z něčeho, co jsem se nedávno dozvěděla. A popravdě mi ta věc nejde z hlavy... Mám dobrou kamarádku, která se vloni dala již po druhé dohromady se svým přítelem. Nechtěla, moc jí kdysi ublížil a opustil ji ve chvíli, kdy ho nejvíc potřebovala, ale on naléhal, snažil se, byl pozorný a vcelku jiný, než jakého ho znala. Dala se zlákat.

Když jsem s ní mluvila osobně naposledy, zmínila se o tom, že cítí jakousi propast, která mezi nimi je. Že si už nepovídají, spíš se jen dohadují. Že spolu netráví čas, ale on je radši se svými kamarády. Že to všechno jde nějak do kopru, a i když mají společný plán, jakmile se mu ozvou kamarádi, tak beze slova zmizí za nimi. Takže když mi potom napsala, že jejich vztah ukončil smskou, ačkoli spolu bydlí a ještě hodinu předtím se tulili a vše vypadalo, že se obrací k lepšímu, zůstal mi nad tím rozum stát.

Já vím, že city se mění a že každý vztah po nějaké době dojde k takzvané ponorce, kdy máte chuť toho druhého hodit přes palubu, přesto mi to neleze do hlavy. Vím, jak moc kamarádce dalo práce, aby se přes něj dostala, a když byla konečně šťastná, on se připlazil a tvářil se jako někdo jiný. A teď po roce vztahu je zase tam, kde byla předtím - ba je na tom ještě hůř. Zlomené srdce se těžko dává dohromady, tak proč si tolik lidí hraje, když jejich úmysly nejsou čestné a upřímné? No řekněte, není to paradox? Proč se snažit o někoho, koho ve skutečnosti nechci?

Není to první podobný případ, často slýchám, jak muži usilují o ženy. Chtějí je dobývat, a když potom žena konečně roztaje, muž ztratí zájem. Je to pradávný pud lovce, který se v nich skrývá? Je to napětí a očekávání, které vyprchá při sebemenší známce náklonnosti? Kdo ví... Já osobně věřím na lásku, na city a souznění. Jen si někdy říkám, že je to všechno jen hra o to, kdo má silnější nervy. Článek bych ráda zakončila citátem od Françoisa de La Rochefoucaulda, který možná znáte z filmu Sněženky a machři. Mnohdy totiž dopustíme, aby nám ti druzí ublížili, i když tušíme už předem, že se tak stane. Paradoxně se tak po hlavě vrháme do předem prohraných bitev.

"Čeho se na nás dopustili druzí, s tím už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami."

Vaše Lucka

EDIT: Omlouvám se těm, kteří tento článek komentovali včera, ale až teď jsem zjistila, že nebyl přiřazen k tématu týdne, nějak mi to blbne. Už jsem několikrát přidávala a prostě se to tam nepřipíše... :-/