Zákoutí mého srdce

Je slunečné ráno. Jedno z těch, kdy vyjdete ze dveří, se zavřenýma očima nasajete letní vzduch a řeknete si, že na tom světe je přeci jen krásně. Ani nebylo nutné mít dnes natažený budík, zpěv ptáků mě probudil už před sedmou ráno a svěží vánek, který do domu vnikl otevřeným oknem, ke mně donesl vůni šeříků z okolí. Vstala jsem a uvařila si kávu s pořádnou dávkou mléka. Prošla jsem obývacím pokojem a francouzským oknem jsem vstoupila na terasu. Vlastně těžko říct, jestli se tomu terasa dá říkat, je to takové mé zákoutí. Travnatý koberec s trochou rosy mě příjemně chladil do bosých chodidel. Na kovaný stolek jsem si položila kávu, na židli dala podsedák a posadila jsem se. Bylo nádherně.

Když jsme dům kupovali, zamilovala jsem si tenhle kout a hned jsem věděla, jak to tu bude vypadat. Dnes už vysoké túje zabraňují sousedům, aby nakukovali skrze plaňky plotu, a pro posezení u kávy je zde tak dokonalé soukromí. Na stole je položený plechový květináč s růžemi, jediná květina v tomhle zákoutí. Paradoxní, že jsem nikdy kytky nechtěla a teď si to místo bez ní už nedovedu představit. Napiji se kávy, která je díky mléku vlažná, a ještě jednou se zhluboka nadechnu toho svěžího rána.

V županu se trochu zavrtím na židli, abych se uvelebila pohodlněji, a nechám se ještě chvíli unášet na vlnách vzpomínek. Jak rychle uteklo těch několik let v novém domově, co všechno krásného nás tu potkalo... Ani není možné, že tohle místo, náš domov, byla kdysi jen rozkopaná pustina s obvodovými zdmi domu. Stálo to hodně nervů, sil a potu a peněz, než jsme vytvořili domov svých snů. A přesto bych do toho šla znovu.

"Dobré ráno, princezny," pozdraví mě můj manžel, který se zjeví ve dveřích do obývacího pokoje, políbí mě a láskyplně mi pohladí vzdouvající se bříško. "Jak se vám spalo?"

"Dnes vyloženě spokojeně, fotbalistka si dala pokoj," zakřením se na něj zpátky. Pohled na toho muže mě pořád fascinuje i po letech. Však nám taky dalo dobu, než jsme se dali dohromady. Roky jsme se znali a pak se vše změnilo, aniž bych dokázala říct, kdy nastal ten zlom citů. Rozčepýřené černé kudrny, které by potřebovaly ostříhat, ho dělají mladším. Skrz obroučky brýlí se na mě dívají moudré a laskavé oči. Ve tváři uličnický výraz. To je on, takového ho miluju.

"Mami!" vypískne náš čtyřletý syn a než se naděju, skočí mi do náruče. Pocuchám ho v neposlušných vlasech, které má po otci a pohlédnu do jeho hnědých očí. Do mých očí...

"Dobré ráno, zlatíčko," pozdravím ho a víc mě ke slovu nepustí. Co začal chodit do školky, jeho slovní zásoba se výrazně rozrostla a my si tak kolikrát říkáme, že máme doma zaseknutý gramofon, který jede bez ustání. Ale je to roztomilé a jinak bych si toho tvorečka představit nedokázala.

"No, myslím, že půjdu udělat něco k snídani," rozhodnu se a ruku v ruce s malým Tadeášem vyrazíme k lednici, aby si vybral, na co má chuť. Cestou se musím usmívat, protože tohle je spokojenost. Tohle je štěstí. Mám vše, co bych si mohla přát. Milujícího muže, zdravé dítě, spokojenou rodinu a útulný domov. A to je budoucnost, za kterou se kdysi vyplatilo bojovat.

Po dlouhé, opravdu dlouhé době jsem se rozhodla napsat příběh. Téma týdne mě přivedlo na zajímavé myšlenky a představu budoucnosti, kterou jsem ještě nedávno neviděla. Co vy a vaše představy?

Vaše Lucka