Natáčkové dilema

Krásné odpoledne, zlatíčka.

V sobotu jsem se setkala se zajímavou myšlenkou. Dorazila jsem domů s tím, že se po noční a po následném chvilkovém vyspání u přítele vysprchuji, umyji si hlavu, vezmu věci a potom pojedu zase zpátky do města. Večer jsme se chystali posedět s přáteli v baru a tak jsem si řekla, že bych jednou mohla odložit svůj standardní culíkový vzhled a vlasy si natočit. Vlastně jsem ani netušila, jakou debatu tohle rozhodnutí vyvolá. Mamka mi pomohla vlasy natočit na magické natáčky, protože v tomhle jsem dost ničemná a po krátkém povídání nad hrnkem kávy jsem mohla vyrazit zase zpět.

"Počkej, takhle chceš jet do města?" zděsila se mamka při představě, že bych s natáčkami měla vyrazit mezi lidi. Jasně, po krámech bych tak asi nešla, ale pokud zaparkuji, přejdu sto metrů a zalezu do vchodu, nevidím v tom problém. Tak jsem jí její domněnku potvrdila, načež jsem dostala přednášku o tom, jak dělám ostudu. V tu chvíli jsem nad tím mávla rukou, ale takhle zpětně se mě ta debata docela dotkla. Problém asi je v tom, že jsem nikdy nebyla člověk, který by ostatní nějak hodnotil nebo kritizoval. Prostě ať si každý nosí, co chce a jak chce, je to jejich věc. No a tak trochu to samé očekávám od ostatních.

Natáčky na hlavě vypadaly docela komicky, na druhou stranu každému, kdo by mě potkal, muselo dojít, že to není běžný účes ala straší mi ve věži. Nechci říct, že o sebe nepečuji a je mi jedno, jak vypadám. To rozhodně není, ale nedělám to proto, aby mě ostatní nepomluvili. Vždycky jsem bojovala za to, abych byla sama se sebou spokojená, třebaže nejsem zdaleka dokonalá. Takže pokud chci večer někam vyrazit a chci, aby mi to slušelo, je to především pro můj dobrý pocit. Naučila jsem se, že hodnocení ostatních lidí pro mě není důležité. Je mi jedno, co si o mě myslí cizí lidi, které potkám. Záleží mi na těch, které znám a jsou mi blízcí. Jejich názor mě potom zajímá a můžu si z něj něco odnést, ale vím, že za natáčky na hlavě mě neodsoudí.

Já prostě nechápu, proč bych se měla starat o názor cizích lidí. Lidí, kteří mě neznají. Které neznám já. Nehledě na to, že v přítelově ulici se to spíš hemží turisty, takže tam je i celkem malá šance narazit na někoho, kdo vůbec umí česky... Pravdou je, že prostě nechci plnit nějakou zažitou představu toho, jak by se mělo a nemělo chodit mezi lidi. Dneska děcka chodí do školy v teplákách a jsou in, což jsme my na základce při sportovních dnech nesnášeli a styděli jsme se tak jít. Svět se mění a podle mě prostě není nutné chodit ven jen tak, jak okolí očekává.

Co si o tom myslíte vy? Zvládli byste projít městem v natáčkách, v teplákách nebo ne úplně upravení?

Vaše Lucka