S rozumem jsem skončila v bolestech

Volba mezi rozumem a citem není jednoduchá. Obvykle je ta tenká hranice hodně provázaná a nás čeká těžké rozhodnutí, jak se zachováme. Já jsem si tuhle hranici vyzkoušela naposledy v úterý. Bylo odpoledne, měla jsem jet s přítelem na kafíčko, ale začaly mě bolet záda a od nich později i břicho. No co, říkala jsem si, to se mi čas od času stává, dám si prášek a bude líp. Uběhly asi dvě hodiny a líp nebylo, kafe jsem zrušila, protože jsem nebyla schopná na něj ani myslet a seděla jsem u nás v pokoji na gauči. Jedno mé já si tiše přálo a šeptalo mi, abych jela k doktorovi, že to vážně není úplně normální bolest a že to jen tak nepřejde. Druhé mé já mi zase našeptávalo, že je přece hloupost otravovat doktora s takovou maličkostí. Popravdě teď dost dobře sama nedokážu rozeznat, co z těch hlasů byl rozum a co cit... Ale zase jít k doktorovi se skutečně většinou odvážím, až když je to akutní, takže klidně cit mi mohl radit, abych se oblékla a jela.

Jenže já jsem hlava dubová a radši jsem poslechla rozum, lehla jsem si do postele, požádala bráchu, aby se šel dívat na televizi do obýváku k rodičům a zkoušela jsem bolest zaspat. Brečela jsem, takovou bolest jsem ještě nezažila. V půl deváté večer se na mě přišla podívat mamka, a když viděla, že brečím, řekla mi, ať se obléknu a že jedeme na pohotovost, že to přeci není normální. Tak jsme vyrazily. Poté, co jsem si počkala v čekárně, jsem po nekonečném výslechu a ujišťování, že opravdu nejsem těhotná, byla poslaná na rentgen. Tam se nic neukázalo, tak jsem dostala injekci a poslali mě domů s tím, že ráno si mám přijít pro výsledky moči a krve.

No, bolest sice z větší části přešla, ale záda jsem pořád cítila. Tak si asi dovedete představit to překvapení, když jsem si šla pro výsledky a místo toho jsem skončila hospitalizovaná, abych se téhož odpoledne dozvěděla, že mám ve žlučníku kámen jako "kráva", tak to řekl sám doktor. No a tak než jsem se stačila pořádně nadechnout, hurá pod kudlu. Rozum tentokrát ani nestačil zaprotestovat, srdce se strachem krčilo někde v kalhotách, protože do té doby jsem v nemocnici nikdy neležela. Operace naštěstí dopadla dobře a dneska už jsem doma s lepšími pocity, ale co chci článkem říct...

Rozum i cit potřebujeme nutně, ne vždy je však dobré plně spoléhat pouze na jeden z nich. Já poslechla rozum a zůstala bych doma v bolestech, kdyby mě mamka nedonutila jet na pohotovost. Proto dobře zvažte, co je lepší a jak se cítíte, než se rozhodnete pro jedno či druhé řešení.

Vaše Lucka