Kam se vytrácí láska?

Láska. Přátelství. Slušnost. Solidarita. Hrdost.

Pár slov, význam víc než důležitý. V poslední době na to narážím dost často. Měla jsem i kamarádku, která si prošla nelehkým obdobím a svým způsobem si za to mohla sama. Nebylo jí pomoci. Když chybí sebeláska a hrdost, člověk to nemá v životě lehké. Jsem členem ve skupině na facebooku, která se jmenuje Deník zhrzené ženy. Když jsem se přidávala, byla jsem nadšená. Byla tam spousta ironických a sarkastických poznámek o tom, jaké je to být ženou. Takové ty lehké starosti, co nás všechny vytáčí a společně se zdají snesitelnější. Po přečtení příspěvku jsem odcházela s úsměvem na rtech. Během pár týdnů, možná měsíců se ta skupina změnila. Už to není veselé ani radostné.

Nejprve se začaly objevovat drobné žádosti o radu, se kterými si ty ženy a dívky pomáhaly, zdálo se to nevinně. Celkem rychle se to ale zvrhlo a při skupině o dvaceti tisíci lidech se těch dotazů namnožila spousta. Jenže nebyly to už srandovní poznámky, objevila se vlna fyzicky i psychicky týraných žen a mě z toho bylo popravdě až do breku. Co všechno si některé nechají líbit, ačkoli je k partnerovi neváže manželství či rodina, to jsem nestíhala valit oči. Ne že by si žena s dětmi měla fyzické násilí nechat líbit, ale už bych chápala o něco víc složitost situace, i když i tak mi to hlava nebere.

Nestačila jsem se divit, jak se některé ženy před muži ponižují. Mnohdy podle fotky hezké dívky a ženy, které se nemusí bát, že by na víc neměly. Jakmile se opustilo od tématu týraných žen, začaly se objevovat ženy podváděné. Kolik manželství a vztahů funguje na vzájemném podvádění či na jeho tolerování, to opět nabouralo mou vizi společného žití... Já jsem asi naivní. Moje představy patří tak trochu do pohádky, protože slušnost, věrnost, láska a respekt se dnes už nenosí.

Já nejsem hubená, krásná, nijak výjimečná. Jsem obyčejná holka. A přesto bych nikdy nenechala svůj protějšek, aby po mně šlapal, aby mě fyzicky či psychicky napadal, aby se mi posmíval a podváděl mě. Nelehla bych do postele s mužem, který ještě pár hodin předtím ležel v jiné posteli s jinou ženou. Neudělala bych to. Moje zásady mi v tom brání.

Proto si tak při čtení těch příspěvků říkám, co ty ženy vede k takovému obětování se? Je to ještě láska, když na někom visí tolik, aby jim nevadilo, že je bije, podvádí nebo jim jinak ubližuje člověk, který by je měl podporovat, milovat a hýčkat? Nejsou to příspěvky jen od žen, které jsou podváděné, ale i od žen, které naopak podvádí své protějšky, posílají si fotky s jinými muži, flirtují... Mnohdy s protějšky svých vlastních kamarádek.

Copak láska už nestačí? Myslím si jen já, že vztah, který nefunguje, nemá cenu udržovat? Že než se trápit společně, raději ve slušnosti vše ukončit a potom si teprve rozjíždět další vztahy? Dnešní morálka mi přijde zkažená. Nejsou to všichni, ale těch dotazů, které se tam objevují, je spousta a spousta. A osobně bych řekla, že snad každý třetí člověk nějak trpí. Přitom by stačilo vážit si víc sebe sama. Pokud se mám ráda já, nedovolím nikomu, aby mi ublížil.

Tak to je. Tak by to mělo být. Kdyby vše mělo ideálně fungovat. Zkuste se mít víc rádi. Milovat a být milován nazpět je přece fajn.

Vaše Lucka