6. semestr - Praxe bez praxe

Zdravím, zlatíčka!

Já vím, že vždy slibuji, že bude všechno rychlejší, ale jsem od přírody očividně šnek a tak jsem si i s poslední částí mého studia na VŠPJ dala na čas. Ono popravdě není moc o čem psát. Poslední semestr byl ve znamení praxe. Praxe jsou neplacené a vzhledem k tomu, že jsem měla praxi 90km od školy, spoléhala jsem, že bude maximálně telefonická kontrola, tudíž jsem na praxi nechodila.

Měla jsem být v cestovní kanceláři, jenže paní pro mě neměla práci, vlastně mě nemohla pustit do systému (to tvrdila ona) a tak jsme se domluvily, že praxe bude na oko. Kdyby někdo volal, tak řekne, že tam jsem a praxi plním, kdyby někdo přišel, tak řekne, že mě zrovna poslala třeba pro drobné a já dorazím, protože nebydlím daleko.

Nebudu vám tady tvrdit, jak to pro mě bylo poučné. Byla to vlastně nuda, proflákala jsem svým způsobem celý semestr a nakonec mi po odevzdání zprávy, kterou jsem si celou vymyslela, přilétlo do informačního systému třicet kreditů. Místo praxe jsem tak strávila čas na brigádě a vydělala si alespoň nějaké peníze. Takže pokud chcete studovat na VŠPJ a řešíte praxi, můžete být v klidu, ta projde, i když na ni nechodíte.

A potom začalo přituhovat, přišly státnice. Učila jsem se, nebudu říkat, že ne, ale možná ne dostatečně. Sešly se mi hrozně termíny. Musela jsem den před státnicemi na jedny přijímací zkoušky, den po státnicích jsem měla jet na druhé. Komisi jsem měla snad v nejhorší sestavě, jakou jsem mohla dostat, byla jsem nervózní a šla jsem až pozdě odpoledne, takže nervozita stoupala a stoupala... A když jsem si pak vylovila otázky a sedla si na potítko? Okno. Prostě jsem si připadala jak po ráně palicí, nemohla jsem se soustředit. Vylovila jsem z hlavy pár myšlenek, ruce se mi potily a já se klepala jak ratlík. Když jsem pak začala mluvit, tak mi přeskakoval hlas, motala jsem se do souvětí a už v té chvíli jsem věděla, že to prostě nedopadne. Nedopadlo.

A víte co? Svět se nezbořil. Prostě mi začaly prázdniny jako jindy, chodila jsem na brigádu, nechala jsem si volno celý rok a ke státnicím jsem šla opět v létě. Přes rok jsem si přepracovala všechny státnicové otázky, domluvila jsem se s kamarádem, co šel taky o rok později, že se budeme učit spolu, takže jsme se před státnicemi sešli na víkend a šrotili se jak dva blázni. Zavřela jsem se k babičce na chatu do izolace a učila se tam 14 dní. A když jsem potom přišla ke státnicím, opět jsem byla nervózní, opět jsem se klepala, ale už se mi podařilo si vzpomenout. Někdy mají tyhle věci čas a není nutné panikařit. Nemyslím si, že by mi za ten rok něco uteklo, chodila jsem brigádničit, chodila jsem se bavit, protáhla jsem si o rok mládí, dá se říct.

A ač jsem si myslela, že na další školu už nepůjdu. Podala jsem si přihlášku dál, napsala jsem přijímací zkoušky a jsem na navazujícím magisterském studiu v Praze. Člověk se někdy ani nenaděje a všechno je jinak, než si původně myslel. :-) Tak bych jen ráda řekla, abyste nepanikařili, když se zrovna něco nevede. Ne vždy se prostě daří, ne vždy to tak má být. Někdy je potřeba si na ty dobré věci počkat.

Vaše Lucka