Vzpomínky nám zůstanou

Zdravím, zlatíčka.

Jestli zveřejnit tento článek jsem přemýšlela už od hlasování o tématu týdne. Nejsem si jistá ještě ani teď, když ho píšu. Je to proto, že se jedná o hodně osobní a bolestivou záležitost. V prosinci to byly dva roky, co mi umřel dědeček, měla jsem ho hrozně ráda a jeho boj s rakovinou i ten konec ve mně zanechal svou stopu. Po jeho smrti se na mě taťka obrátil, a protože celá rodina ví o tom, že píšu, poprosil mě, abych napsala smuteční řeč. Souhlasila jsem. Ne proto, že jsem si myslela, že na to mám, ale proto, že jsem věděla, že si děda zaslouží, aby to psal někdo blízký. Někdo, kdo ho znal, měl rád...

Nejdřív jsem víceméně jen plakala. Pouštěla jsem si smutné písničky a brečela jsem nad nespravedlností života. Nelezlo ze mě nic, nemohla jsem nic vymyslet, netušila jsem, co se do takových řečí píše. A pak jsem si řekla dost. Nechci, aby to byla smutná óda. Utřela jsem si nos, pustila si rádio a začala jsem psát. Dnes se s vámi podělím o tuto smuteční řeč, není to nic k chlubení. Je to jen vzpomínka na člověka, kterého jsem obdivovala, který mě inspiroval a na kterého nikdy nezapomenu.

Kdo poznal tě, ten měl tě rád. Uměl jsi pomoci, potěšit, rozesmát.
Tvoje srdce dokázalo krásně hřát. Takoví lidé by neměli umírat.

Vážená rodino, přátelé a známí,

Sešli jsme se tu, abychom se rozloučili s panem Miroslavem, který nás opustil devátého prosince. Se svou manželkou prožil padesát čtyři společných let v Kutné Hoře, kde se také narodil. Aby svou životní lásku poznal, musel ho vítr odvát na vojnu až do Žatce, kde ji potkal. Společně se však opět vrátili do Kutné Hory, kde se vyučil zámečníkem a po celý život pracoval v podniku AVIA, a vychovali dvě děti, kterým byl milujícím otcem, vzorem a oporou v životě.

Každý, kdo ho znal, si jej jistě pamatuje jako neposedu, který se rád věnoval své zahrádce. Svůj volný čas trávil jako rybář a člen rybářské stráže, sbíral zapalovače všech tvarů, zbožňoval zbraně a jízdu na motorce. Ještě před několika lety byste ho občas našli v hospůdce, jak sedí za stolem a popijí pivo nebo příležitostně svůj oblíbený rum.

Byl to nejen milovaný manžel, otec, dědeček a pradědeček, ale i opravdový přítel. Člověk, který se rád smál a vydržel s vnoučaty dovádět tak dlouho, dokud je to nepřestalo bavit. Vzpomínejme na muže, který byl aktivní kutil, po obědě si dával svých oblíbených dvacet a rád ke každé legraci přidal svůj díl.

Vy všichni na něj máte své hezké vzpomínky, které vám už nikdy nikdo nevezme. Společně prožité chvíle jsou cennější než jakákoli slova, proto bych tuto řeč ráda zakončila jeho oblíbenou větou: "Hofk, domluvil jsem."

Milujte své blízké a říkejte jim, že je máte rádi, dokud na to máte čas.

Vaše Lucka