Z jako znamení

Zdravím, zlatíčka. :)

Přicházím s dalším, tentokrát už předposledním písmenkem do Abecedy. Ačkoli jsem dlouho do tohoto projektu nic nepřidávala, na jeho konci zjišťuji, že mi bude chybět. Nebylo to jednoduché napsat tolik věcí začínajících na jedno určité písmeno, ale myslím, že mě to posunulo dál a donutilo věnovat se tématům, na která bych možná jindy neměla čas nebo chuť. V dnešním předposledním článku se budu věnovat písmenu Z a s ním se zaměřím na znamení.

Zrovna nedávno jsem přemýšlela nad tím, jak jsem se dala dohromady se svým přítelem. Je to už půl roku zpátky a přijde mi to jako včera. A právě jedním z takových těch prvotních impulsů bylo znamení. Vlastně jsme se kolem sebe motali už spoustu let, on se často objevoval u nás ve vesnici, začal tu pracovat, znali jsme se a přátelili se. Měli jsme i jednu slabší alko-chvilku, kdy to ale nedošlo dál než k puse a přesto jsme si spolu nezačali. Museli jsme si na sebe počkat, jak kolikrát říkáme, když se o podobných věcech bavíme.

Dlouho jsem si neuvědomovala, že k němu něco cítím. Myslela jsem, že je to normální radost, když si za mnou na brigádu přijel na kafe. Že mi přivezl čokoládu jen proto, že si jednu kupoval i pro sebe... Že prostě takhle to chodí. Luky je o osm let starší a možná i to byl důvod, proč by mě něco takového nenapadlo, ač mi ten rozdíl vůbec nevadí. Mně je 23 a jemu 31, to není nic tak hrozného. Pak s námi v partě začal jezdit na výlety, vyrazili jsme do Polska do zábavního parku, jela jsem s ním na dovolenou do Chorvatska a pořád jsme byli přátelé, chodit spolu jsme začali až o rok později. Bylo to v srpnu. Jeli jsme na Sázavafest. A v týdnu před tím víkendem jsem šla ke kartářce.

Byla to moje první návštěva u kartářky. Do té doby jsem o tom jen slýchala od ostatních a popravdě jsem byla zvědavá. Neměla jsem žádné problémy s láskou, že jsem sama mi nevadilo, udělala jsem státnice, vzali mě na školu, byla jsem spokojená. Normálně tam asi chodí lidi, co mají nějaký životní problém. Šla jsem ke kartářce, kterou už navštívila moje sestřenka a hrozně ji chválila. A vlastně se nedivím, byla opravdu dobrá. Nejen v tom, co četla z karet, ale i jako člověk. Příjemná, normální ženská, žádná bláznivá čarodějnice s šátkem kolem hlavy a kočkou na rameni.

První mi vyložila karty, které mě měly proklepnout. Neznala mě, neměla mě na facebooku, nevěděla moje příjmení. A přesto začala vykládat ze třech hromádek, které jsem rozložila věci, které na mě pasovaly jako prdel na hrnec. A po tomto proklepnutí následovalo zaměření na budoucnost. Jitka (ta kartářka) mi vyprávěla o muži, který se v mém okolí pohybuje už dlouho. Který je starší, zajištěný, má mě rád a bude to člověk, se kterým strávím zbytek života. Napadlo mě, že to bude právě Lukáš, popis na něj seděl dokonale, ale stejně jsem si nebyla jistá. Pořád jsme byli jen kamarádi...

Když jsem přijela domů, byla jsem z toho rozhozená. Znamení tu byly, ale nepřiřadila jsem si to k němu sama? Svěřila jsem se proto doma s tím, co mi kartářka řekla. Zajímavé bylo, že ač byli nezúčastnění, první, kdo je napadl, byl právě Lukáš. Pamatuju si, jak se brácha začal smát a vykřikl: "Ty vole, to je Kachna!" (Kachna Lukynovi říkáme už hrozně dlouho, je to jeho všeobecně známá přezdívka.) No a bylo to, nebyla jsem paranoidní.

A tak jsme vyrazili na Sázavafest, bavili jsme se, smáli se, všechno jako dřív. Ale než jsme se vrátili domů, už jsme nebyli sami, byli jsme pár. Sama vlastně nevím, jak přesně se to semlelo, dost možná mě ovlivnilo to, co mi Jitka řekla a bylo to pro mě jakési znamení. Ale ať už to bylo jakkoli, jsem ráda, že jsem se nechala ovlivnit.

Jak jste na tom Vy? Věříte kartářce? Věříte, že by někdo mohl odhadnout budoucnost a ovlivnit tak Váš život? Budu ráda za názory a osobní zkušenosti. :)

Vaše Lucka