Trocha sebelásky neuškodí

Krásný večer, zlatíčka. :)

Přicházím s prvním článkem do rubriky Nápady , téma jsem zvolila sama, protože přeci jen je to začátek a já bych ráda napsala o něčem, co mě zaujalo. Konkrétně jsem na tom narazila zde na blogu, ale je to téma, kterému se člověk nevyhne ani v běžném životě a podle mě stojí za zmínku. Takže konec vykecávání, hurá na to...

Nedávno jsem narazila na nějaký blog věnovaný anorexii. Ačkoli se podobným blogům vyhýbám, protože mi vadí, když se někdo ničí, článek mě zaujal. Slečna tam napsala, že jí kamarádka řekla, že anorexie je nemoc z nedostatku lásky. Zajímala se, co si o tom myslíme a tak jsem do komentářů odepsala, že dle mého názoru to tak může být, ale je to nemoc z nedostatku lásky k sobě samé. Nevím, jestli autorka brala můj komentář jako útok nebo ji to opravdu zajímalo, nicméně po mně chtěla, abych jí tu sebelásku objasnila. A nějak mě napadlo, že to je přesně to zajímavé téma, o kterém jsem chtěla mluvit a které bych tu ráda rozvinula.

Myslím, že v dnešní době je hrozně těžké najít ten správný pohled na sebe samé. Svět nám neustále ukazuje, jak bychom měli vypadat, jak se chovat, jak se oblékat. Vnucuje nám, že je pro mnohé těžké cítit se dobře, když podle těch ideálů nežijí nebo nevypadají. Denně vidíme v televizi, jaké módní kousky bychom měli všichni mít ve svém šatníku a pokud ne, jsme out. Časopisy jsou plné vyhublých modelek s velikostí menší než XS (mnohdy upravenou v photoshopu) a nutí nám představy o tom, že jsme vlastně všechny tlusté a nabízí zaručené metody nebo přípravky, po kterých budeme mít tu vytouženou váhu a velikost...

Není to samozřejmě jen o vzhledu, podsouvají se nám i jiné ideály, které se týkají třeba chování. V dnešní době také jednoznačně využívaných aplikací a sociálních sítí. Znám spoustu lidí, kteří jsou mladí a nemají facebook, protože ho k životu nepotřebují a jak je na ně nahlíženo, když řeknou, že nemají účet na sociální síti? První odpověď většiny je proč a potom možná zhodnocení daného člověka, že je divnej. Protože kdo dnes nemá facebook jakoby nežil nebo snad ne? Nechci facebook pomlouvat, sama tam účet mám, ale takhle to dneska prostě je.

A to jsou všechno podněty k nějakému ideálu, který bychom měli naplnit. A pokud se člověk neumí smířit s tím, že prostě takový ideál není, může u něj dojít k různým psychickým problémům, které mnohdy končí vyhledáním odborné péče.

Já sama nemám míry modelky, neumím se za každé situace chovat vhodně, spoustu věcí neznám a spoustu aplikací, bez kterých mé okolí nemůže existovat, nijak nevyužívám. A víte co? Mám se ráda. Nebylo to tak vždycky, musela jsem si k tomu zjištění dojít svou vlastní trnitou cestou, ale jedno vám povím - je to hrozně osvobozující. Ten pocit, že ač se člověk necítí dokonale, tak se má rád. Ví, že nemusí plnit očekávání jiných, protože mu bohatě stačí, když plní ty své vlastní.

Neznám žádný zaručený recept, jak dojít k takovému vnitřnímu klidu. Možná ani neexistuje, ale základem je si říct, zda to všechno děláte pro sebe nebo pro své okolí. Chci vážně nosit tohle tričko? Chci mít na Snapchatu účet? Musím dávat na internet tisíc selfie denně? Nebo to prostě všechno nechci? Pokud chci, aby svět věděl, že se mám dobře a užívám si život, pak ano. Nebo to dělám jen proto, že jakmile se ocitnu v restauraci, tak všichni na facebooku musí vědět, že tu jsem a žiju?

Napovídala jsem toho dost a dost, podstatu mít se rád jsem asi shrnula... A tak se vás ptám, máte se rádi takové, jací jste? Protože pokud ne, měli byste si uvědomit, že žijete svůj život a ten budete mít přesně takový, jak si ho zařídíte. A je jen na vás, jak svůj čas využijete. Tak žijte tak, aby to dělalo radost vám, ne ostatním. Nikdy jiný po Vaší cestě životem nepůjde, nemá cenu ji proto podřizovat ostatním. :)

Vaše Lucka