Rychleji mluvit nedokážu

Zdravím, zlatíčka.

Tak se mi podařilo dočíst knihu, kterou jsem dostala k Vánocům. Trvalo mi to, ale nějak jsem s tím nedokázala dřív pohnout. Takže jak už název vypovídá, dnešní recenze se bude věnovat knize Rychleji mluvit nedokážu od Lauren Graham.

Originální název: Talking as Fast as I can

Autor: Lauren Graham

Žánr: Beletrie - Úvahy, eseje, fejetony, biografie

Počet stran: 216

Nakladatelství: Ballantine Books, 2016

Přeložila: Noemi Mottlová

Anotace:

Lauren Graham, kterou si dobře pamatujete ze seriálu Gilmorova děvčata, vydává soubor esejů s názvem "Rychleji mluvit nedokážu". V nich vás provede svým životem, podělí se o humorné zážitky i o to, jak je těžké být v Hollywoodu single.

Samozřejmě nechybí ani pasáže týkající se tolik populárních Gilmorových děvčat. Jaké to je vrátit se po 9 letech do role Lorelai Gilmorové? Dočtete se v této knize. Dílo je doplněno o osobní fotografie a výňatky z deníku, který si Lauren při natáčení vedla.

Recenze:

Abych tak řekla na úvod, na knihu jsem se těšila už hodně dopředu. Vlastně když jsem se dočetla, že by se měla týkat mého oblíbeného seriálu Gilmorova děvčata, byla jsem už v tu chvíli téměř rozhodnutá, že si ji koupím. Nakonec jsem si na ni počkala pod vánoční stromeček a k jejímu dočtení jsem se dostala až teď.

Kniha není dlouhá, čítá něco málo přes dvě stě stran, ale přesto byla psána způsobem, který mě přímo nechytil. Byla hezká, o tom nemohu říct ani slovo. Lauren zde v jednotlivých kapitolách popisuje svůj život od raného dětství až po současnost, píše čtivě a tak nějak rychle, přeskakuje z jedné věci ke druhé, aby se potom zase vracela, a vůbec máte tak trochu dojem, že to píše samotná Lorelai Gilmorová.

Moc se mi líbilo, jak autorka ukazuje život v Hollywoodu předtím, než se herec proslaví, jak vlastně sama hledala dráhu, po které by se v životě vydala a jak těžké to bylo získat svou vysněnou práci. Líbí se mi, že píše o věcech, o kterých se moc nemluví - jako jsou diety, jak se herečky musí snažit, aby roli získaly a jak jim někdo neustále naznačuje, že za nimi čeká řada dalších, které jen čekají, až se jejich místo uvolní. Svým způsobem je celá kniha vlastně zpověď, nejen o herectví, o životě, o názorech, o postavách a divadelních i filmových rolích. A to se mi moc líbilo.

Na druhou stranu mi tam něco chybělo. Nedokážu přesně určit, co to bylo, ale takové to něco... Do knihy jsem se nedokázala začíst, právě proto mi její dočtení trvalo tak dlouho. Vždy jsem přečetla pár stran a musela jsem knihu odložit, protože jsem se přistihla, že ji přestávám vnímat. Jediná pasáž, kdy jsem se skutečně začít dokázala, byla část o natáčení seriálu. Lauren to vše podává vtipnou formou, včetně ukradené bundy, která ji tak nějak symbolicky po dotočení pokračování opustila už navždy a ona to spojuje s tím, že seriál je teď konečně ukončen, ačkoli kdo viděl poslední čtyři episody rozdělené do čtyř devadesáti minutových filmů, ví, že si tvůrci nechali otevřená vrátka pro případné další pokračování.

Teď po dočtení a usazení prvotních dojmů mám trochu smíšené pocity. Líbila se mi kniha jen proto, že se mi líbil seriál? Je to čistě z důvodu sympatií k Lauren jako k herečce? Nedokážu docela jasně odpovědět. Proto hodnotím třemi hvězdičkami, jelikož se obávám, že kdyby se kniha týkala jiné herečky a jiné postavy, kterou třeba tak zcela neznám, nezaujala by mě. Takže abych tak zůstala u konečného verdiktu, kniha neurazí, ale ani přímo nenadchne.

Hodnocení:

Ukázka z knihy:

Táta: "Ano?"

Já: "Jé, ahoj. Myslela jsem, že nejsi doma."

Táta: "Tady prší."

Já: "Aha, tak to všechno vysvětluje. Prosím tě, připomeň mi, proč jsme jednu dobu žili na hausbótu?"

Táta: "Kdo volá?"

Já: "Ty máš snad ještě nějaké další děti, se kterými jsi žil na hausbótu?"

Táta: "Ne, ale mám další děti, které mi volají častěji."

Já: "Tati, prosím tě. Volám ti pořád. Píšu knihu a potřebuju to tam uvést."

Táta: "Bude tam zase ten pomatený otec jako v té minulé?"

Já: "Tati, nemyslím si, že by tvoje postava byla zmatená celkově. Jenom ji dělá problémy moderní technologie."

Táta: "Počkej, co jsi říkala? Neslyším tě. Zrovna jsem špatně zmáčkl nějaké tlačítko na telefonu."

Já: "Hm, jasně. Jen jsem chtěla říct, že postava otce v mé první knize vlastně popletená není, a navíc se ti podobá jen někdy." (První kniha se jmenuje Someday, Someday, Maybe, mimochodem je to podle žebříčku New York Times bestseeller. Vydalo ji nakladatelství Ballantine Books.)