Slepé srdce v tichu mysli

"Jsou zamilovaní, kteří se na lásku dívají jako na slunce a jednoduše oslepnou a jsou tací, kteří se pořádně podívají až ve chvíli, kdy jejich život prozáří láska." Rober Musil

Slepota je různá a mohla bych psát hned o několika druzích slepoty, ale přesto mě to srdečně nejvíc táhne právě k té slepotě v lásce, protože poslední dobou na ni nějak narážím. Největší slepota nás asi provází v době zamilovanosti, kdy máme pomyslné růžové brýle a všechno je pozitivní a krásné, v době, kdy nevidíme chyby druhého a teprve s časem se nám na nose brýle trošku pohnou a my koutkem oka nahlédneme na to, jaká je vlastně realita. Pak už je na nás, zda si brýle opět povytáhneme na nos nebo zda přijmeme realitu.

Moje klidná povaha přitáhla nejednu mou kamarádku, která si u mě v době padání růžových brýlí vylévala srdce. Je to zvláštní, protože ačkoli ráda vyslechnu, poradit většinou neumím, jelikož tyhle rozhodnutí musí udělat člověk sám a nikdo jiný nemůže vědět, co daný cítí a po čem touží.

Jedna moje kamarádka má kluka, který je fajn, ale i ona po více než roce vidí, že ačkoli na první dojem se zdá perfektní, uvnitř se skrývá temnější stránka, která se mnohdy projeví a on se pak z milujícího kluka stává ironickým stvořením, které jí narovinu řekne, že mu na ní nezáleží, že si najde jinou a podobně. Moje řešení by bylo jednoduché, rozejít se s někým, kdo se ke mně nechová slušně, jenže láska je láska a ona radši povytáhne brýle, než aby o něj přišla.

Na druhou stranu mám kamarádku, která s klukem chodí už čtyři roky a vedle toho má už dva roky s dalším poměr. Je to z extrému do extrému, jenže i tohle je jistá forma slepoty, protože nevěřím, že by si její přítel něčeho za ty roky nevšiml. Stejně jako ona je slepá, protože nevidí, že nakonec na tohle doplatí ona sama. Láska je složitá věda, na kterou mnohdy nestačíme, ale někdy je potřeba pokusit se zapojit i rozum, ačkoli ho láska oslepuje a upřednostňuje hlas srdce.

Často se říká, že láska je slepá. Já bych to nepřipisovala jen lásce, protože láska může být opravdu slepá v počátcích, v době růžových brýlí, ale později? Kdeže, později už to není láska, která nás oslepuje, ale je to naše slabost a strach vyrovnat se s problémy, které se ukážou. Mnozí neumí říct vlastní názor a vyjádřit, jak se cítí, tak radši sklopí a hlavu a upřou pohled jiným směrem. Jenže takhle přeci láska nefunguje. Nahradili jsme opravdu skutečný cit předstíranou slepotou? Je to snad kvůli tomu, že se bojíme ukázat kus sebe samého nebo jsme prostě jen příliš líní na to, abychom se zbavili pasivity? Nebo je to všechno jen z toho důvodu, že se bojíme ukončit něco, co nefunguje ze strachu, abychom nakonec nezůstali sami?

Vaše Lucka