Jak jsem se přestala bát strachu

Zastávám názor, že naši osobnost tvoří události, které jsme prožili a situace, se kterými jsme se museli vypořádat. Že každá těžká situace v našich životech na nás zanechá svou stopu a pozmění z části náš život či naše nahlížení na něj. Původně jsem chtěla psát o něčem veselém a pozitivním, chtěla jsem vymyslet článek, který by tomuhle tématu seděl, ale ne vše v našich životech je veselé a snadno předvídatelné, proto pojmu tohle téma týdne tímhle způsobem, který je sice smutnější, ale na druhou stranu jde to od srdce.

Náš život mohou změnit události či lidé, já jsem si vždycky myslela, že jsem taková, jaká jsem napořád, ale v poslední době se ve mně něco zlomilo a vím, že je to důsledkem nešťastných událostí posledních měsíců. Člověk vídá denně neštěstí v životech lidí, čteme o nich v časopisech, na internetu, slyšíme o nich v rádiu a ve zprávách, někdy si říkám, že svět nemluví o ničem jiném než o neštěstí, ale když se potom něco takového stane nám, stejně nás to převálcuje. Vždycky jsem svým způsobem byla hodná holka, dobře jsem se učila, nedělala jsem problémy a neodmlouvala jsem, byla jsem taková ta princeznička, kterou mají rády sousedky v ulici... Teď mi to přijde směšné, protože jsem vždy obdivovala svoje průbojnější kamarádky, jsem prostě takový introvert, co radši mávne rukou, než aby začal něco řešit.

O Vánocích mi zemřel děda, a ačkoli vzhledem k jeho nemoci tahle varianta visela ve vzduchu už pěkně dlouho, stejně mě to zaskočilo nepřipravenou, neobrněnou a zasáhlo to hluboko. Když se smrt dostane do vaší blízkosti až na dotek, přehodnotíte spoustu svých životních rozhodnutí a zamyslíte se nad tím, jestli - kdybyste teď umřeli - byste si mohli říct, že jste život prožili naplno. Já jsem došla k názoru, že ne. I tohle přehodnocení byl jeden z důvodů, proč jsem se rozešla se svým přítelem po čtyřech a půl roce, nikam to nevedlo a já si jednou nechci říct, že jsem s někým zůstávala jen proto, že jsem neměla odvahu být sama.

A tak jsem si myslela, že tragédie mám na nějakou dobu vybrané, ale to se u nás rakovina objevila znova, babička musela hned na operaci a teď se uvidí... A po smrti jednoho příbuzného na rakovinu vás tahle zpráva zasáhne opět hodně hluboko. A když jsem si opět myslela, že už nic horšího se stát nemůže, tak dostala druhá babička infarkt. Takové probuzení opravdu stojí za to, i teď se mi tlačí slzy do očí, když si představím, že bych měla ztratit tolik blízkých, na jednoho je to za čtyři měsíce zkrátka hodně.

A tak jsem se rozhodla vlivem toho všeho, že už nebudu ta hodná holka. Nechci být mrcha, taková změna by nikomu neprospěla, ale končím s tím, abych se chovala a vypadala tak, jak si ostatní přejí. Svoje dlouhé vlasy jsem ostříhala do kratší podkovy, hnědou barvu jsem přebarvila na zrz, a přestože to spousta lidí v mém okolí nemůže přenést, já jsem po téhle změně už dlouho toužila, ale měla jsem strach. Strach z toho, jak to dopadne, strach z toho, jak to všechno mé okolí přijme...

Už se nebojím, protože kdybych se do konce života podobných věcí měla bát, zemřela bych jednoho dne, aniž bych cokoli prožila a zkusila. Teď si vymýšlím nenápadné tetování na zápěstí, mám hrůzu z jehel, ale chci ho už dlouho... Je potřeba překonávat svůj strach, svoje obavy a překonávat sama sebe. Možná je to jen obranný mechanismus na vše, co se mi teď stalo a možná je to projevení mého skutečného já, které až příliš dlouho spalo pod nánosem cizích představ.

Vaše Lucka