V jako vzpomínky

Nejednou jsem v životě zaslechla větu, že vzpomínky jsou to nejcennější, co můžeme získat a že nám je už nikdy nikdo nevezme. Nechci říct, že s touto větou nesouhlasím, jen si s ní nejsem úplně jistá. Říkáme, že nám ty vzpomínky zůstanou, ale já mám dojem, že ve svých životech hodně zapomínáme...

Nedávno, když naši byli na horách a já jsem zůstala sama doma, objevila jsem staré videokazety s nahrávkami z mého dětství, různé oslavy narozenin a svátků, akce ve školce, Vánoce a spousta dalšího... Musím říct, že jsem byla až překvapená, kolik momentů svého života si vůbec nepamatuju. A když tak vzpomínám, ačkoli jsem měla dětství šťastné, nemám moc vzpomínek, které bych si jasně vybavila. Pamatuju si drobnosti jako stavění bunkru u babičky před barákem nebo to, jak jsem dostala svého vytouženého plyšáka ve tvaru muchomůrky, ale to přeci není ani zdaleka vše...

Možná to tak mám jen já, ale jako kdyby se mi ty vzpomínky vypařily z hlavy. A není to jen z dětství, zrovna včera jsme se bavili s našima o tanečních, protože brácha do nich teď jde, a já jsem byla skálopevně přesvědčená, že jsem šla s někým jiným, než s tím, s kým jsem opravdu šla. Síla, co? :-D Musela jsem to dohledat podle fotek... Ale abyste si nemysleli, že jsem blázen nebo že mám Alzheimera, šla jsem se spolužákem vlastně jen na promenádu, zbytek večera jsem tancovala právě s klukem, kterého jsem si spletla.

Ale stejně je to zvláštní, jak dlouho uběhlo od mých tanečních? Šest let. Šest let a já jsem schopná už některé věci vypustit nebo zapomenout, docela se děsím toho, co zapomenu do budoucna, které báječné vzpomínky se mi vypaří... Ale je možné, že prostě mysl se postupem času zaplňuje a tak vypouští momenty z dětství, které třeba nebyly důležité. Podstatné asi je, že mám dobrý pocit při pomyšlení na své dětství, že bylo šťastné, přestože si třeba nepamatuju různé momenty.

Jak to máte vy, pamatujete si své dětství? Nedivíte se někdy při pohledu na stará videa či fotky?

Vaše Lucka