Každý platí nějakou cenu

Jsem samotář z povolání,

jak změnit to - já nemám zdání.

Jsem samotář bez iluzí,

nezajímá mě, co dělají druzí.

Když život dává mi ránu tvrdou,

raději sama stojím v koutě a dělám hrdou.

Když vrazí mi ránu druhou,

obvykle písničky jsou mi vzpruhou.

Když teď dostávám těch ran víc,

mám pocit, že nezbude ze mě nic.

A tak po několika letech skládám k sobě slova,

věřím, že zvládnu to i tentokrát zas a znova.

Začalo to smrtí v rodině,

i když zprvu to vypadalo celkem nevinně.

V den pohřbu se objevila rakovina znova,

jedna babička v nemocnici, druhá čerstvě vdova.

Prý bude to dobré, nádor odstraněn,

a tak strach přiložil další polínko do kamen.

Můj přítel je nemocný, prý cukrovka se mu horší,

a tak osud znovu mou sílu zkouší.

Jak pomoct někomu, kdo cítí se zdravý?

Jak zabránit pocitu, který mi duši tráví?

Soužím se strachem, co bude dál, to mě leká,

za další měsíc mě možná operace čeká.

Se zuby a kostmi si ještě užiju dost,

strach bude opět v mém nitru nevítaný host.

Možná to není úplně vhodné k tomuto téma týdne, ale je to součást života, proto bych tuhle básničku ráda k němu přiřadila. Snad mi prominete, už několik let jsem neskládala, navíc je to hodně emotivní při všem, co se mi teď děje... Važte si svých životů, to je asi tak vše, co bych k tomu ráda řekla.

Vaše Lucka