Těhotná nejste, že?

Název tohoto článku asi dost vypovídá o tom, čím se budu zabývat. Abych se totiž přiznala, poslední dobou tuhle otázku slyším dost často. Když si jdu pro léky do lékárny, když jdu na rentgen (to kvůli těm zubům) nebo obecně, když zajdu k lékaři. Většinou cítím takové to zhrození, možná to některá znáte taky, a úlevně vydechnu: "No to rozhodně ne!".

Proč jsem se ale vlastně rozhodla tímhle tématem zabývat? Asi proto, že zrovna nedávno, když jsem jela vlakem, jsem si na svou poslední odpověď vzpomněla a musela jsem se nad tím zamyslet (jízda vlakem, co jiného tam má člověk dělat). V mém věku už moje mamka byla těhotná. Páni, přesto když si představím, že bych teď v jednadvaceti měla mít dítě, mám z toho osypky. Ono je to asi přirozené, svět se vyvíjí jistým tepem a naše mamky většinou neměly ambice na studování, ale spíše se po vyučení vdaly a měly děti. Ano, je to tak, díky tomu máme většinou mladé a fešné maminky. Pak bych řekla, že s větší možností studovat mladé maminky vytratily a teď se pomalu tento trend zase vrací, možná proto tuhle otázku slýchám stále častěji.

Já jen, musela jsem se zamyslet nad tím, jak dlouho ještě s úlevou a trochou zděšení budu říkat, že těhotná nejsem. Tak nějak v hlavě jsem si pomalu představila svou budoucnost, protože ono to docela k zamyšlení je. V létě bych měla dokončit bakalářské studium a možná potom budu chtít ještě na dva roky studovat, takže dejme tomu, že bych měla ve čtyřiadvaceti vystudováno. Potom se chci jednoznačně podívat alespoň na rok do ciziny, sehnat si nějakou praxi a než otěhotním, dokázat se o sebe nějaký způsobem postarat. Ať jsem to počítala, jak jsem to počítala, vychází mi, že dítě budu mít nejdřív ve třiceti, pokud vůbec.

Je to svým způsobem zarážející a asi jsem nad tím dřív podobně nepřemýšlela... Vždycky jsem si myslela, že budu taky mladá maminka, ale s těmihle počty mi to nějak nezapadá. Na druhou stranu si nemyslím, že jsem teď v tomhle věku na dítě připravená, spíš bych si připadala, že dítě vychovává dítě.

Takže jsem teď vlastně trošku na rozpacích, protože je fakt, že každá žena v sobě asi má biologické hodiny, které tikají, jenže si připadám, že toho chci ještě stihnout tolik, než se usadím, že možná za několik let na podobnou otázku budu spíš odpovídat: "Ne, bohužel nejsem.".

Tak si říkám, jak to vidíte vy? Nebo ještě lépe, pokud se vás někdo někdy na podobnou otázku ptal, jak jste odpovídaly? :)

Vaše Lucka