Čas pro rodinu

S přicházejícími Vánocemi začínám být celkem cíťa. Myslím si, že to tak má nejen většina emotivních dušiček jako jsem já, ale i spousta lidí, kteří prostě mají rádi svátky, klid a teplo rodinného krbu. Jenže tím, jak to u nás letos není všechno v tuhle dobu úplně růžové a pořád tak nějak řešíme, jestli budou Vánoce nebo možná pohřeb, mi tohle téma leží v hlavě o to víc.

Co by člověk vlastně mohl všechno chtít? Největší dar, ten jediný, který vám ale nikdo nadělit nemůže, je zdraví. Zdraví máme jen jedno, proto bychom neměli podceňovat jeho stabilitu, neměli bychom na něj dlabat. Popravdě, vždy se mi líbil ten citát, že člověk musí vědět, na co umře, ale když kolem vás smrt krouží tak blízko, už tak nějak nemáte chuť na poslouchání podobných žertíků a citátů, které vám dříve přinesly úsměv...

Ale tenhle článek nechci věnovat smrti. Tenhle článek chci věnovat rodině. Protože v mém případě je naše rodina hodně široká, scházíme se často a v hojném počtu, popravdě jsme trošku Hujerovi, vždy jsem tohle přirovnání s radostí používala. Každý člověk to má v životě trošku jinak a v mém okolí jsme jedni z mála, kteří se s příbuzenstvem stýkají. Většina mých kamarádek mají některé členy rodiny nějak znepřátelené, nestýkají se s prarodiči, či žádný problém mezi sebou nemají, ale stejně se nevídají...

Já v tomhle budu asi vždycky trošku jiná. Protože člověk bere za normální to, co zažil od dětství. A protože jsem k tomu všemu ještě navíc citlivka, jak jsem již avizovala v úvodu, tak mě to za ně svým způsobem mrzí. Myslím si, že je člověk tak ošizený o spoustu veselých zážitků a rodinné pohody. Ale nejvíc tohle prožívám, když jde o mého přítele, protože jejich rodina má takové vztahy nevztahy. A to nejen mezi širšími příbuznými, ale i třeba mezi sourozenci.

Právě u něj jsem se nejvíc setkala s tím, jak mu může připadat zvláštní, když společně slavíme třeba narozeniny - oni neslaví nic. Jak mu může připadat zvláštní, že skoro každý týden jezdím na návštěvu za babičkou a dědou - on je vidí jednou za půl roku, a to od nich bydlí asi deset kilometrů. Popravdě si někdy připadám, že mají radši svoje auta, než svou rodinu (a to moc nepřeháním, oni jsou všichni na auta dost ujetí...).

Takhle o Vánocích to většinou vnímám ještě víc, například když dostane přítel dárky u nás, má jich daleko víc... Ale nejde jen o počet, jde o obsah. Protože pokud od našich dostane oblečení, sady vůní a jiné drobnosti, zatímco od své vlastní matky dostane pixlu s rozpustným kafem, alespoň mě to přijde na pováženou.

Takže abych tohle téma nějak uzavřela, važte si své rodiny o trochu víc. Zajděte na návštěvu, i když nemusíte, pokud je to alespoň trošku možné. I kdyby to bylo jen proto, že jsou zrovna svátky, nikdy nevíte, kolik radosti můžete zažít... A kolik příležitostí vám zbývá.

Vaše Lucka