Soutěž

Zdravím vás, zlatíčka. :)

Dnes přicházím s takovou zajímavostí, zúčastnila jsem se na blogu u Roxy soutěže. Měli jsme nějakým způsobem ztvárnit téma Světlo ve tmě. Já bohužel moc kreslit neumím, takže jsem si vzolila variantu příběhu. Pokusila jsem se něco vymyslet a musím říct, že i když jsem zpočátku nevěděla, co budu psát, nakonec jsem se svým výtvorem spokojená. Příběh si můžete přečíst níže a zároveň, pokud se vám bude líbit, pro mě můžete i hlasovat. Tak příjemné počtení. :)

Zadání: Světlo ve tmě

Pracovní název: Dokud slunce září

Autor: Lucka

Blog: seriouszone.blog.cz

Byla chladná zimní noc a dívka věděla, že možná bude její poslední. Přesto nedala na varovný hlas jejího podvědomí a raději se hnala za hlasem mnohem silnějším, za hlasem svého srdce. Dostat se z komnaty jí nečinilo přílišné potíže, podplatila služebnou, aby zabavila stráž. Avšak musela být štědrá, velmi štědrá, protože žádala mnoho. Sama dobře věděla, že kdyby zaplatila málo, služka by mohla jít a vše říct jejímu otci, který by neměl slitování ani s vlastní dcerou a dal by ji zbičovat, načež uvalit do kobky. Už takhle si zkomplikovala útěk, když se odmítla podvolit, když odmítla splnit svou povinnost a stát se tak ženou tyrana, který se jí hnusil.

S hrůznými myšlenkami prchala ztichlým hradem, ve tmě chodeb plápolalo jen několik dohasínajících svící, avšak neztrácela naději. Věděla, že jde pozdě, ale on na ni musí čekat… Nemohla se z pokoje dostat dřív, otec ji dal až příliš přísně hlídat, ale on počká. Musí na ni počkat, protože ji miluje. Musí počkat, protože jí to slíbil. Neříkal snad, že bude čekat třeba celou věčnost?

Přidala do kroku a raději zahodila střevíce, které klapaly po kamenné podlaze. Nohy jí v tu ránu rozdíral nejeden kámen, ale ona zadržela všechny nářky a odbočila ke skryté chodbě. Byla v ní tma, tak temná tma jakou ještě nikdy v životě nezažila a srdce jí tak silně naráželo do žeber, jako kdyby si chtělo prodrat cestu ven. Chtěla si zacpat nos před zatuchlinou, která se na ni valila a schoulit se do klubíčka, dokud pro ni někdo nepřijde, ale nemohla.

Nikdo by nedorazil, její milý by se sem nedostal nepozorovaně. A pokud by ho náhodou chytili, otec by ho bez milosti dal zavraždit, a to by nepřežila! Sebrala veškerou svou odvahu, odhodila si z obličeje dlouhé lokny, kterými dosud skrývala podlitinu přes půl tváře, kterou jí způsobil její otec, a jako slepá tápala podél zdí, aby se co nejrychleji dostala na konec chodby. Šlo jí to pomalu, až příliš pomalu, mnohokrát zakopla a neubránila se výkřiku, takže potom dlouhou chvíli čekala, zda ji nikdo neslyšel, než opět pokračovala v cestě.

Slzy se jí draly do očí, ale nevzdávala se. Měla si vzít svíci, byla bláhová, když si myslela, že utéci z panství svého otce bude snadné, ale přesto se nevzdávala. Hnala se tmou, až nahmatala konec průchodu, jemně zatlačila a ocitla se ve stájích, kde podle domluvy nebyl žádný panoš, který by ji mohl poznat. Pohladila svou milovanou klisnu po stříbřité hřívě, pod plášť ukryla své drahé, i když teď rozedrané šaty, obličej zahalila pod kápi, a vyrazila do tmy. Zprvu nemohla pospíchat, hrozilo jí, že by někdo zpozoroval, jak letí potemnělým panstvím, ale jakmile se dostala z dohledu, vyrazila tryskem a hnala svou klisnu nemilosrdně kupředu, aby se přiblížila své lásce.

Nebude trvat dlouho a slunce vyjde. Ztratila už tolik času, brzy pro ni nikdo dorazí do komnaty, aby ji připravil na svatební obřad proti její vůli, najdou jen prázdné lože a dojde jim, že utekla… Její otec ihned pošle vojáky, aby ji našli a přivedli zpět, ale nechtěla myslet na to, co jí provedou, pokud ji chytnou, byla už příliš blízko svému cíli a srdce se jí svíralo při pomyšlení na to, že ho opět uvidí, že ji obejme a ochrání před celým světem. Když se zamilovala do muže jeho postavení, rytíře otcovi gardy, udělala velkou chybu, jakou si dívka jejího postavení nemůže dovolit. Ale ona nedokázala poručit svému srdci.

Pokaždé, když se na ni usmál a jeho oříškové oči na ni pohlédly s takovou něhou, věděla, že není jako ostatní muži. Věděla, že její srdce už nikdy nebude patřit jinému. A když se začali scházet, vyprávěl jí o světě, který už viděl, zatímco ona mu předčítala z knih, které milovala. A on byl věrný posluchač, ačkoli se mu nedostalo učitelů, co by ho naučili číst. Ach, jak jen milovala jeho příběhy a slova vyznání… Kdyby jen její otec nebyl tak krutý, mohli by žít klidně pod jeho střechou, nemuseli by utíkat jako zločinci. Čím že se provinili? Nehynoucí láskou? Nebo snad tím, že se vzali, aniž by k tomu potřebovali svolení boha?

Mimoděk si vzpomněla na své lůno, ve kterém nejspíš nosí dítě. Ještě mu to nestačila říct, snad měla, ale stalo se toho tolik… Když otec jejího milovaného vyhostil z panství, bylo rozhodnuto. Musela být s ním, bez něj byla jen tělo bez duše, zemřela by. Proto postupně nakradla otci stříbro, kterým zaplatila služebné, proto hledala tajné chodby a proto našla odvahu k útěku.

Vzduch byl tu noc mrazivý, čerstvý sníh křupal pod kopyty koně a dívka měla ruce zmrzlé tak, že v nich nic necítila. A přesto když dorazila na palouk, kde se tolikrát scházeli, zaplavilo její tělo takové teplo, jaké by ani zářivé slunce nedokázalo způsobit. Byl tam, počkal na ni! Dojela až k němu a chtěla slézt z koně, aby se mohla schovat v jeho náruči, jak si to plánovala, ale když pustila otěže, ozval se zvuk, který ji přimrazil na místě.

Byl to zvuk lesních rohů, který troubil znamení rytířů jeho otce. Nebyl čas na nic, oba popadli otěže a pádili lesem dál, následovala svého rytíře, který cestu znal, a modlila se, aby je nechytili. Rohy se sice ozývaly z dálky, ale ona věděla, jak dobří jsou otcovi muži. Její milý to věděl také, snad proto se na ni nejednou s láskou podíval, aby ji uklidnil.

Věděla, že pokud se dostanou k řece, budou zachráněni a řeka odtud nebyla daleko. A tak hnali své koně jako o život k řece, kam dorazili právě ve chvíli, kdy slunce vystoupilo ze tmy a políbilo oblohu, která se začala rozjasňovat. A tak i když je chytnou, bude si dívka navždy pamatovat ten okamžik, kdy společně překračovali řeku vstříc své lásce, zatímco na obloze se rodilo ze tmy slunce tak jasné, jak v tyhle zimní měsíce není zvykem
.

Vaše Lucka