Poslední vzpomínka

Až dnes jsem pochopila, co se vlastně skrývá pod pojmem poslední vzpomínka a proč dospělí tak strašně lpí na tom, aby byla dobrá. Myslela jsem si, že jsem dospělá. Jak naivní jsem ještě dneska ráno byla.

V poslední době jsem si připadala dospělá, připadala jsem si, že zvládnu kdejaké situace, že už nejsem malá holčička... Asi jsem se pletla, spíš určitě. Můj děda je od pondělí v nemocnici, jeho rakovina kostí už dorazila do takového stádia, že musel do nemocnice, aby tam alespoň tlumili jeho nesnesitelnou bolest. Nemůže se už ani postavit...

Dnes jsem za ním šla na návštěvu, ačkoli mi babička brečela do telefonu a říkala, ať nechodím, ať si na dědu zachovám hezkou poslední vzpomínku... Myslela jsem si, že jsem silná, že dokážu zvládnout leccos, ale ukázalo se, že jsem prostě ještě malá holka. Nezničil mě pohled na dědu, kdysi ohromného chlapa, který se teď mezi bílými peřinami téměř ztrácel, zničilo mě to, že pod vlivem silných léků, které dostává každých šest hodin, se z něj po jednom jediném dni v nemocnici stal jiný člověk. Naprosto cizí.

Protože ten muž, který byl v nemocnici na babičku hrubý, který jí osočoval, který byl napůl v minulosti a nebral si servítky na nikoho z nás, to už přeci nebyl můj dědeček, ten člověk, kterého jsem zbožňovala od dětství... Až v tu chvíli jsem pochopila, co znamená poslední vzpomínka na člověka. Proč chtěla být babička silnější a chtěla před realitou ochránit alespoň mě, když už nemůže ochránit sebe a mé rodiče.

Je ode mě sobecké, když příště už na návštěvu nepřijdu? Když se prostě nechci a nemůžu podívat realitě do očí?! V tuhle chvíli jsem prostě malá a ustrašená holka, která se nechce pouštět do konfrontace se skutečnostmi. Holka, která se snaží vzpomenout si na toho muže, kterým byl předtím... A já nezapomenu, jaký byl. Nedovolím si to, ale snad už z tohohle důvodu si nejsem jistá, jestli jsem na další takové setkání připravená.

Vaše Lucka