Není kouzlo, které by zastavilo smrt

Hned na začátek se chci omluvit, že tenhle článek nebude žádná pohádka, žádná romantika, žádné hloupé plácání (alespoň doufám), ani vzpomínání na dětská léta plná Harryho Pottera, tenhle článek bude o realitě, která není vždy kouzelná. O realitě, která mnohdy bolí a ať už si v duchu řeknete kouzlo tisíckrát, stejně se vám nesplní.

K tomu, abych napsala tenhle článek, jsem se dlouho odhodlávala... Je pro mě těžké psát o beznaději, kterou cítím, protože každá myšlenka, která se tohoto tématu dotýká, bolí jako čert ve spojitosti s minulostí. Dnes chci psát o svém dědečkovi. O muži, který mi nosil rajčata. O muži, se kterým jsem poprvé jela na motorce, který se nejednou obětoval, aby mě odvezl domů... Nevím, jaké vztahy máte se svými příbuznými vy, ale já jsem poměrně emotivní člověk, rodina je pro mě vše. A když teď vidím, jak se ta osoba, kterou jsem měla tolik ráda, vytrácí do míst, kam ji nemohu následovat, bolí to.

Jsou to čtyři roky zpátky, co se nám všem trochu změnil život. Ta změna nebyla pozitivní, nebyla naplněná kouzlem a nepřinesla radost. Rakovina. Jeden by řekl, že v sedmdesáti letech už to děda nezvládne, že jeho tělo už je unavené na to, aby mohlo s nemocí bojovat, ale on to zvládl. Přestože zhubl, přestal aktivně zahradničit a jezdit na motorce, podstoupil chemoterapii a nakonec se mu podařilo po více než roce a spoustě chvil strávených v nemocnici na kontrolách i lůžku zvítězit.

Obdivovala jsem toho muže, který nám dokázal, že se ani smrti nebojí, že se dokázal rakovině prostaty vzepřít a nepovolil. Jenže osud tomu chtěl, že žádná radost nevydrží dlouho. A tak zatímco se děda po roce začal opět vracet do života, rakovina udeřila podruhé. Vrazila se mu do kostí, říkali lékaři. A to v takovém rozsahu, že mu už není pomoci... Povím vám, že sledovat, jak se z muže, který dřív vypadal jako hora, najednou rychlostí blesku stává jen prázdná a scvrklá schránka, je ten nejbolestivější pohled na světě.

Když od doktorů slyšíte, že už mohou jen tišit bolest, a to ani ne v takovém rozsahu, cítíte se na dně. Ale nemůžete se tvářit sklesle a zoufat si, nemůžete se rozbrečet pokaždé, když řekne, že už chce umřít, když slyšíte, jak bolestí vykřikne, když se nemůže postavit na nohy, když ten muž, co vás nosil na rukou, si už nedojde ani na záchod... Když dokonce pod vlivem léků mluví z cesty. Ne, takhle to ve světě nechodí. Nemůžete mu ukázat, že jste na dně sil. Protože pokud nemáte sílu vy, kde ji má brát on?

Omlouvám se, ale mnohé události posledních dní, které s dědou souvisely, mi zanechaly celkem díru na duši. Možná jsem tak nějak doufala, že když se z toho vypíšu, ta tíha zmizí. Nepřipadám si lehčí, když tu průběžně roním slzy do kapesníku. Važte si každého momentu se všemi členy rodiny a přáteli, které v životě máte, protože taková nemoc a jí podobné, si nikdy nevybírají. Neptají se na to, zda s tím člověk počítá nebo ne. A nezmizí jako mávnutím kouzelného proutku, protože prostě nežijeme v pohádce.

"Že jsme byli šťastni, pochopíme, až když se nám stane nějaké neštěstí.

Hodnotu a důležitost zdraví objevíme, až když onemocníme.

My dovedeme buď po štěstí toužit, anebo na něj vzpomínat."

Vaše Lucka