Five minute crisis

Je mi jasné, že tohle je trošku depresivnější, než většina mých článků, ale vlastně to vyjadřuje mé pocity ohledně psaní, co tak miluju a zároveň cítím, jak se mi den ode dne víc vzdaluje...

Sedím nad prázdným listem papíru a svou hlavu v rukou držím. Kam zmizela inspirace? Chuť psát se skrývá. Marně se snažím vymáčknout na papír pár slov, písně co mi dřív pomáhaly psát, jsou jen na obtíž. Jak se stane, že jeden najednou nemá sílu psát o věcech, které měl dřív tak rád? Co způsobuje, že fantazii odplaví vlna nicoty? A proč prsty najednou nejsou slova tvořit ochotny? Mám v hlavě otázek víc, než se zdá, navenek však je neříkám.

Přiznat, že vyhořelá jsem jak sopka… Že se bořím do písku v poušti, kde mé myšlenky se pomalu topí… Ne, to ne. To nejsem já, taková neumím být. Neumím se svěřit s obavami o své psaní, nebo je to všechno jenom zdání? Má mysl mlčí, nic neříká. Ruce mě svrbí, když pero v nich držím, avšak papíru se jen letmo dotýká.

Mám snad říct sbohem? Mám se svých snů vzdát a realitu začít přijímat? Ne, jen to ne. Vždyť já jsem snílek, co nemůže bez snů žít. Co když nezbude mi nic jiného, než se v těch snech utopit? Tolik otázek, jen odpověď žádná na otázku, co dřív se zdála mi tak snadná. Někdy napíšu i víc než dvě slova, abych hned smazala je a začala zase znova. Nemá cenu nalhávat si, že k psaní mi bude stačit jen toužebné přání. Čím víc si přeji psát, tím víc cítím, že je načase se snu pomalu vzdát.

Občas sedím a do zdi zírám, zda mezi spáry není škvíra. Na tom zděném plátně míhají se postavy mých příběhů, vnímám jejich pocity, vidím je jako živé, ale když k psaní chci zasednout, všechno je mdlé. Obličeje rozfouká vítr a po pocitech zbude jen díra v hrudi. V tom místě, kde kdysi bujela a kvetla má sladká fantazie.

Vaše Lucka