Životní trable Aneb sklenice je zpola plná

Život je boj, ale stojí za to.

Tak máme opět celkem zajímavé téma týdne, tedy že život není fér. První, co mi přišlo na mysl, bylo: "A co je fér?" Život tady není od toho, aby se s námi mazlil, vychovával nás jako malé děti a ušlapával nám cestičku ze zlata. Každý nemáme bohaté rodiče, mnozí z nás mají rodiče rozvedené, někteří je nemají vůbec, jiní mají smůlu v čemkoli, na co sáhnou, nejsou dost chytří nebo dost hezcí, aby sami se sebou byli spokojeni, ale každý jsme se narodili jako originál, tak proč se chtít přizpůsobit většině a podlehnout davu?

Kdepak, život sice není fér, ale vždy se v něm najdou věci, které prostě stojí za to, už jen pro ně má cenu žít. Například chvíle s rodinou, přáteli, takové momenty, kdy se vám chce smíchy až brečet, popadáte se za břicho a máte pocit, že lepší už to prostě nemůže být... Nebo když se objímáte s někým, koho máte rádi a víte, že ten člověk tu pro vás je, a i když sami sobě připadáte nedokonalí, on ty nedokonalosti nevidí...

Myslím, že bychom měli mít život rádi, ne si na něj stěžovat, protože to není život, co nám hází klacky pod nohy, mnohdy jsme to jen my a naše lenost. Pokud dostanu pětku z testu, na který jsem se nepřipravila, můžu to snad svádět na život? Za to, že byl ke mně osud tak nespravedlivý a my dostali písemku zrovna ten den? Nebo bych si měla říct, že jsem prostě trubka, protože jsem místo učení celý večer proseděla na facebooku?

Na všechno se dá nazírat z různých pohledů a život není výjimkou, pokud budeme chtít být pesimisti, můžeme mít třeba sebelepší život a stejně s ním nebudeme spokojení. Ono totiž kolikrát záleží, jestli vidíme sklenici zpola plnou či prázdnou, že? ;) Ale to už jsou moc filozofické úvahy, chci jen říct, že bychom neměli hned ze všeho vinit nepřízeň osudu či nepřejícnost života jako takového.

Život se má přeci žít, ne? Aby až na konci budeme stát, jsme si mohli říct, že jsme nežili jen tak, ale život prožili plnými doušky. :)

Vaše Lucka