Démon v mé hlavě

O vnitřních démonech je toho hodně co napsat, sama se s tím týpkem znám a můžu vám upřímně říct, že ho nesnáším. Nesnáším, protože mi narušuju všechno, co mám, moji celkovou stabilitu. Ponouká mě, šeptá mi jako neústupný hlásek v hlavě, abych dělala věci, o kterých si myslím, že na ně nemám, abych se chovala jinak, než jak se chovám… Chce mě zmást? Chce, abych si nabila nos? Nebo je to přeci jen hlásek, který částečně zastupuje moje světu skryté, naprosto utajené vnitřní já?

Neměla bych být snad šťastná? Vždyť, co mi k životu chybí, je mi jednadvacet, mám spokojenou velkou rodinu, nikdo u nás není nijak závažně nemocný, mám přítele, který by pro mě udělal snad všechno, studuji na vysoké škole, abych se taky jednou mohla chlubit tím, že mám titul a nemusela, jak říkají moji rodiče, jednou makat rukama jako oni.

Jenže je to vážně všechno, co od života chci? Ne. Už zase se ozývá ten hlásek v mé hlavě a já si pomalu uvědomuji, vždy jen na krátkou chvíli, ale i ta k prozření stačí, že má vlastně pravdu. Když se na to jeden podívá z druhé strany, všechno už tak růžové není. Proč studuju vysokou školu? Nechci jít ještě pracovat a vzhledem k mým dosavadním studijním výsledkům to ode mě rodiče prostě očekávali, ale baví mě to doopravdy? Vlastně ne, i když školu zvládám bez větších problémů, nikdy mě to nebavilo.

A co přítel? Ponouká mě zase ten hlas v mé hlavě. Po čtyřech letech se už známe jako své boty a já někde v koutku duše vím, že naši společnou budoucnost jako on nevidím. Nedokážu si představit s ním vyjít v jednom bytě či domku, vychovávat s ním děti, založit rodinu… Zní to děsně a sobecky, ale naše tolik rozdílné povahy prostě nejdou dohromady, přestože mi na něm záleží a nejspíš ho miluju. Vlastně totiž nevím, jestli je to láska… Jak se láska pozná? Tím, že se vám po druhém stýská? Ano, někdy se mi stýská, jindy jsem zase ráda, že můžu spát doma sama a v klidu si dělat svoje věci. Nebo snad tím, že se společně smějete? Někdy se doslova tlemím ničemu jako blb, ale poslední dobou mi spíš většinu času připadá, že má nejapné fóry, co mi ani k smíchu nepřijdou… Já nevím, můj vnitřní démon někdy dokáže být hodně přesvědčivý a vytahuje na mě problémy našeho vztahu z minulosti…

A dovedeš si snad představit, že po škole se vdáš, najdeš si tu práci a budeš tu někde žít? Útočí ten zloduch znovu na mou mysl a já si přikládám ruce k uším, jako kdybych ho snad mohla přeslechnout. Ne, to si vážně představit nedokážu. Vždyť já toho chci tolik vidět, než založím rodinu… Popravdě, kdyby to bylo jen na mě, sebrala bych svoje věci i peníze, co mám našetřené a zmizela bych do ciziny. Poznat svět, klidně bych makala jako servírka, uklízečka či cokoli, jen za tu cenu, že uvidím Anglii a aspoň část Ameriky, že procestuju kus světa… Bože, tohle vlastně boří všechno, po čem moji rodiče kdy toužili a při zmínce o tom, mi už kolikrát řekli, že na mě nikdo s otevřenou náručí ve světě čekat nebude. Ano, nebude, ale i tak to jeden může zkusit! I kdyby to mělo být jen proto, abych se vrátila domů a víc si vážila toho všeho, co tu mám.

Ale stejně se mi z představy, že celý život strávím v naší republice, dělá těžko u srdce, je to jako ohromný kámen, co mě tíží na hrudi. Ne, tady já přeci zůstat nemůžu, říkám si a znovu si přikládám ruce k uším, nechci poslouchat své myšlenky o snech o cizině. Tady nemůžu zůstat, tuhle zemi nenávidím, nesnáším zdejší podnebí, lidi, přírodu… A můj démon opět vítězí, zase se mu povedlo dostat mě na kolena a do slepé ulice, protože ačkoli chci jedno, nemám dost síly, abych k tomu udělala potřebné kroky a všechny kolem sebe zklamala.

Jsi spokojený, démone?

Vaše Lucka