Druhá šance je snadná cesta do pekel

"Uvažte, jak těžké je změnit sám sebe - teprve potom pochopíte, jak malou šanci máte, když se snažíte měnit druhé."

- Benjamin Franklin

Čas od času narazím na internetové diskuze, kde se holky zabývají tím, jestli má cenu dávat druhou šanci klukovi, který je zradil nebo jim jinak ublížil. A ačkoli se vždy vyrojí tisíce odpovědí s tím, že druhou šanci nikdy, většinou slýchám o lidech, kteří ty druhé, třetí, dvacáté a sté šance stejně dávají. Vstupují do stejné řeky zas a znovu, dokud se v ní neutopí.

Já mám v hlavě zakořeněno, že pokud mě někdo zradí, ta důvěra se nedá vrátit zpět. Člověk třeba i odpustí, ale nezapomene. Vše se samozřejmě odvíjí od toho, jaká situace nastala. Může jít o lži, nevěru, podvody... A na každý z těch problémů člověk nahlíží trošku jinak. Ale stejně si říkám, proč jsou tedy ženy, které po sobě nechají nakonec vyloženě šlapat. Ví, že je manžel či přítel podvede a stejně mu znovu odpustí a vezmou ho zpět, aby za půl roku opět byly ve stejně zoufalé situaci. Nechají si lhát do očí, přivést se do dluhů, nechají se surově bít, ale mnohdy nic z toho není důvod pro odloučení od partnera.

---

V mé situaci, kdy jsem šťastně zadaná, se mi to povídá lehko, ale v minulosti jsem si už prošla tím, že mi expřítel lhal. A bohužel pro něj, pro mě je ve vztahu důvěra důležitá. A pokud mi někdo lže, tak tu důvěru poruší - rozešla jsem se s ním i přes sliby a prosby.

Stejně tak si myslím, že tyhle polknuté problémy a strasti, se za čas zase vyrojí. Přijde hádka a ostny minulosti se téměř vždy vytáhnou na povrch. Přítel bude muset zůstat v práci déle a dívka hned pocítí nedůvěru a bude se bát, že ji znovu podvádí, ačkoli to tak třeba být nemusí. Nejsem vztahový expert, ale vidím to tak, že každé provinění, každý ústupek, a každá rána v srdci se nějakým způsobem na člověku podepíše. A tohle vše lze krásně vidět na příběhu, který jsem dnes našla na internetu a ráda bych se s vámi o něj podělila.

Hřebíky v plotě

Byl jednou jeden kluk, který měl špatný charakter. Jeho otec mu dal pytel plný hřebíku a řekl mu, že pokaždé, když s někým ztratí trpělivost, musí zatlouct jeden hřebík do zahradního plotu.

První den zatloukl kluk 37 hřebíků do zahradního plotu. V následujících týdnech se naučil ovládat. Počet hřebíků v zahradním plotu byl stále menší. Naučil se, že zatlouct hřebík je namáhavější než se ovládnout. Konečně přišel den, kdy kluk už nemusel zatlouci žádný hřebík.

Takže šel za otcem a řekl mu to. Otec mu tedy řekl, že má každý den vytrhnout jeden hřebík ze zahradního plotu, když se ovládne. Konečně mohl kluk otci říct, že všechny hřebíky z plotu vytrhl.

Otec mu přinesl zahradní plot a řekl mu: "Můj synu, dobře sis počínal, ale i přesto se podívej na ten zahradní plot. Je plný děr. Ten zahradní plot už nikdy nebude jako dřív. Když se s někým hádáš a řekneš mu něco zlého, tak mu tady necháš ránu. Můžeš zasunout do člověka nůž a můžeš ho potom vytáhnout. Rána zůstane. Nepomůže, když se mockrát omluvíš, rána zůstane. Slovní rána je stejně bolestivá jako tělesná rána."

A teď bych se ráda zeptala, jak to máte s druhými šancemi vy? Dali jste druhou šanci? A jak to dopadlo?

Vaše Lucka

P.S.: Píšu z pohledu dívky, nicméně nutno zdůraznit, že tyhle zrady a bolesti probíhají oboustranně!