Strasti s láskou aneb nesnáším budoucí tchýni

Všechno, co chci, je mír, lásku, porozumění a tabulku čokolády větší než moje hlava.

Je těžké myslet na budoucnost s někým, koho milujete nebo máte rádi. Tyhle dvě slova bych od sebe tolik nerozlišovala, sama totiž nevím, kdy poznám to, že někoho nemám ráda, ale miluji a zároveň kdy někoho miluju a ještě k tomu ho mám ráda. Miluji pro mě není tak moc směrodatné, osobně ani nejsem moc zastánce vyznávání lásky ve stylu: Miluji tě ve zprávě na dobrou noc, ale každý jsme nějaký...

Můj hlavní problém tkví v tom, že si jaksi nedovedu představit společnou budoucnost se svým přítelem. Je to celkem jednoduché, ačkoli mi na něm záleží a tak nějak si neumím za poslední čtyři roky představit, že bychom teď měli být bez sebe, vadí mi jeho rodina. A to doslova, nejvíc ze všeho potenciální tchýně!

Je trochu nefér vyčítat někomu to, jaký je, protože tak byl vychován, ale já doslova nesnáším to, jak Davida jeho matka a moje "tchýně" vychovala. Nesnáším to, že kvůli ní nemá to hezké rodinné zázemí, které mám doma já. Nenávidím, že se nescházejí jako rodina při oslavách, že se u nich doma jen pomlouvá (příbuzní taky), nesnáším to, jak neřeší Vánoce, ale hlavně mi vadí to, jak se ona jako babička chová ke své vnučce. David má totiž bráchu, který věkem konkuruje mým rodičům, takže má starší dceru. Holce je asi sedmnáct a je fajn, ale když vidím, že nemá k příbuzným žádný vztah, tak mě to hrozně mrzí.

Kde jsou posezení u kafe s babičkou, jako mám já? Hraní kanasty o polední pauze (mám babičku za školou)? Kde jsou výlety do ZOO nebo vlakem na nějaký zámek? Kde jsou zážitky? Kde je láska?

Zní to asi dost pesimisticky, protože všechno jen vytýkám a vypadá to, že nemá žádnou dobrou vlastnost, ale já ji tam prostě nevidím. Za ty roky jsem si stihla všimnou jen toho, že David je mamánek (mega moc mamánek) a jeho matka na něj totálně sere a jedničkou pro ni zůstává jeho starší brácha.

Ve svém věku už tak trochu o budoucnosti uvažuju a představa toho, že bychom se vzali, nejsem si jistá, jestli bych je chtěla mít na svatbě. Vadí mi povaha jejich rodiny, vadí mi snad každé slovo, co jeho matka vypustí z pusy, to, jak neumí šetřit a tím pádem to nenaučila ani Davida, základní věci slušnosti, co prostě nemá... Já bych asi chtěla žít někde daleko od nich a vidět je jednou za rok, maximálně. Jenže kdybychom spolu měli žít, už teď je mi jasné, že něco takového by neprošlo.

Takže podle mě není otázka, jestli mít rád nebo milovat, obojí bych k Davidovi měla a cítila. U mě je otázka, zda dokážu přenést přes srdce tchýni a to, jaký vliv na něj ta osoba má. Jestli bych dokázala někomu tak nezodpovědnému a mně osobně protivnému svěřit dítě na hlídání, jestli bych vůbec chtěla, aby moje dítě muselo mít za babičku takovou kreaturu, se kterou se při jejím vzhledu (v šedesáti nosí tygrované legíny, k tomu růžové pantofle se zelenýma ponožkama atd...) nechci ukazovat ani nikde mezi lidmi.

No, mě osobně ještě čeká rozhodování a boj, zda mi to za to stojí nebo se vydám cestou lehčí a určitě na nervy méně drastickou...

Vaše Lucka