Ztráta po čtyř a půl letech

Včera jsem se rozešla s přítelem... Nebudu říkat, že jsem to nečekala, poslední dobou se mi zdálo, že náš vztah víceméně spěje ke svému konci, přestávali jsme si rozumět, neměli jsme o čem mluvit, jeho vtipy už se mi nezdály legrační, ale spíš hloupý a bylo toho víc. Pomyslnou poslední kapkou do pohárku našeho vztahu bylo jeho lhaní. Pokud totiž něco opravdu nesnáším, tak je to lež.

Jeden by si řekl, že tuhle kapitolu už máme za sebou, protože kdysi mi taky lhal a málem to k rozchodu vedlo, jenže tehdy jsem uvěřila, že už mi lhát nebude. No, chyba lávky. Budiž, někdo si řekne, že lež sem tam nic nemůže udělat, ale pro mě to znamená ztrátu důvěry. A upřímně, po čtyřech a půl letech taková ztráta není úplně příjemná, a i když jsme si poslední dobou nerozuměli jako dřív, stále mám toho kluka ráda a záleží mi na něm.

Tušila jsem, že v budoucnu se naše cesty rozdělí, ale tak nějak jsem doufala, že to nebude tímhle způsobem, kdy bychom jeden druhému ublížili. Rozchod byl na druhou stranu paradoxně úplně klidný, vzala jsem si své věci a on mě odvezl domů, ale je to strašně zvláštní pocit. I když jsem nějakou dobu v duchu tušila, že časem budeme každý zvlášť, tak cítím takovou prázdnotu. Mám tendenci kontrolovat telefon a facebook, jestli mi náhodou nenapsal, protože jsme si psali ráno po probuzení a večer před usnutím, ale je to spíš jen zvyk, nečekám, že se k sobě vrátíme.

Popravdě si ani nejsem jistá, zda bych to chtěla, když vím, kolik síly mě poslední dobou stálo ten vztah držet. Ono to všechno začíná už jen tím, že nemohu vystát jeho rodinu, které vévodí jeho matka... A to je začátek celého koloběhu, celé to přetvařování se bylo na tom všem nejhorší. A on se neměl k tomu, aby se z toho jednoho pokoje, který obýval, odstěhoval. Na jednu stranu tomu rozumím, protože já jen studuju, takže bych nájem platit nemohla, ale na druhou stranu dobře vím, že by byt v pohodě utáhl sám. Potíž je jiná, nechce. Nechce se uskromnit, znamenalo by to totiž, že už nemůže být lehkomyslný, bez starostí, že si nemůže koupit každou blbost, kterou vidí...

To mi asi vadilo nejvíc, že utrácel tak moc, až jsem se toho děsila. Většinou za hlouposti, které stejně nikdy nevyužije, ale je impulzivní a podobné věci si nedal vysvětlit, na druhou stranu to taky nebyly moje peníze, takže mi to mohlo být jedno, ale pro jeho vlastní dobro jsem se snažila ho přivést k tomu, aby uměl zacházet s penězi, aby uměl šetřit a myslel na zadní kolečka... Marně.

No, teď už mi to asi může být jedno. Přesto to bolí, dost.