Jsem měšťák z vesnice

Nedávno jsem se dostala do situace, kdy jsme rozebírali vykání a tykání a můj taťka mi řekl: "To víš, na vesnici to chodí jinak." Nechci říct, že by to byl nějaký zlomový okamžik, ve kterém jsem si uvědomila, že se chovám jinak než lidi v mém okolí, ale tak nějak mě to postrčilo k tomu, abych si své myšlenky trošku utřídila a sepsala tenhle článek, při kterém jsem došla k tomu, že jsem měšťák, co žije na vesnici.

Žiju v obci, která má asi 330 obyvatel. Kromě dvou hospod, kam si můžete zajít na pivo, tu najdete i sokolovnu, ve které se čas od času pořádá nějaká ta zábava, a taky zmrzlinový stánek, kde zase pro změnu najdete za posledních sedm let mou maličkost, kterak každý rok brigádničím. Tím by asi výčet veškerých obecních kulturních zajímavostí skončil. Alespoň já o žádných jiných nevím...

S rodiči jsem se sem přestěhovala, než jsem začala chodit do první třídy, bylo to z důvodu, že mamka čekala mého mladšího bráchu, takže jsme už dál nemohli bydlet v jednom pokoji u babičky a dědy, takže jsme si pořídili vlastní byt nedaleko města, kde jsme dosud bydleli. Většina dětí by asi byla nadšená, že budou mít dočasně, než to škvrně povyroste, vlastní pokoj. Já ne. Byla jsem naštvaná! Naštvaná a hlavně dost smutná, protože jsem to ve městě měla ráda, zbožňovala jsem školku, kterou jsem měla od domu pár kroků, kamarády z ulice a vůbec to prostředí tak, jak jen šestiletá může něco zbožňovat.

Dost možná je to jeden z důvodů, proč jsem k novému domovu nikdy nepřilnula. Ano, našla jsem si tu dvě kamarádky (ty se později odstěhovaly), ale jinak jsem pořád byla duší v rodném městě. Alespoň jsem tam mohla chodit do školy, takže jsem s kamarády neztratila kontakt úplně, ale znáte to, sejde z očí... A já jsem už nebyla to dítko z ulice, ale spíš jen návštěva.

Je to vcelku ironie, ale na to, že tu žiju patnáct let, znám dohromady jen pár lidí... Většinou se jedná o lidi, kteří si chodí pro zmrzku anebo se kamarádí s mými rodiči, ale i tak spoustu lidí vůbec neznám. Často se mi stává, když se bavíme, zjišťuji, jak málo z téhle vesnice vlastně znám. Obvykle mám takové ty hloupé dotazy jako: "Kdo to byl? O kom mluvíte? A kde to je?" Jeden by nevěřil, ale i v tak malém počtu lidí a domů si připadám mnohdy trošku jako v labyrintu, když se o něčem bavíme.

Oproti tomu můj brácha je tu jako ryba ve vodě. Zná snad všechny, ví dokonce i to, kde ti lidé bydlí, hotová FBI. :D No, takhle to na vesnici asi chodí, ale já osobně jsem si na to opravdu nezvykla a asi nikdy ani nezvyknu. Jsem asi prostě městské dítě. Neříkám, že jsou lidé na vesnici hloupí nebo nějak primitivní, ale někdy mi to tak přijde... Mnohé názory a vůbec věci, které člověk zaslechne, já nevím... Přijde mi, že tímhle se lidé ve městě tak nezabývají, nebo to možná jen umí lépe skrýt.

Pomlouvání je jedna z dalších věcí, které mi děsně vadí. Nesnáším, jak jsou lidé zvědaví a je to div, že vám nenakukují do otevřených oken (ještě, že bydlíme v patře). Vadí mi, že se tu všichni starají o věci, které vůbec nejsou jejich záležitostí... A podobných věcí, které mi na vesnici a lidech v ní vadí, bych asi našla mnohem víc. A přitom nechci, aby tohle byl článek o mé osobní nenávisti k vesnici. :D Spíš jsem jen chtěla vyjádřit, jak těžké a vlastně téměř nemožné je pro mě přechod z města do vesnice i po několika letech. I když si v koutku duše uvědomuji, že tu nenávist a nechuť k vesnici mohla způsobit jednoduše podvědomá touha po městě, ze kterého jsem byla vytrhnutá.

A jak to vidíte vy? Vesnice vs. město? Nebo je vám to úplně jedno?

Vaše Lucka