Ani mladší sourozenec to nemá lehké

Tohle téma pro mě možná bude trošku oříšek. Bude to jednoznačně snůška úvah, protože nejsem mladší dítě, jak by se podle nadpisu možná mohlo zdát. Naopak jsem prvorozená a o šest let starší než je můj mladší brácha. K tomuhle článku mě vlastně přivedly některé události poslední doby, kdy jsem se sama musela zamyslet nad tím, zda to má opravdu mladší dítě snazší, jak jsem si vždycky myslela.

Když jsem byla mladší, dost často jsem si myslela, že jsou ke mně rodiče nespravedlivý a že to, co dovolí mému mladšímu sourozenci, mi v té době nedovolili, s čímž souvisely i různé výhody, když někam chtěl. Měli to vyzkoušené ode mě. Kdysi mě to hodně štvalo, možná to někteří znáte taky, ale prostě nemohla jsem si pomoct. Dneska už to vidím trošku s odstupem, takže to nevypadá tak černě, jak mi to tehdy přišlo, ale byla jsem vážně naštvaná.

Ono se řekne, nejmladší dítě, mazánek rodiny, má to ve všem snazší, ale je to tak ve skutečnosti? Opravdu je to jen o tom, že třeba může být v mladším věku déle venku než vy kdysi? Nebo o tom, že na něj rodiče nejsou třeba tak přísní, protože už se na výchově prvního dítěte "otrkali"? Nevím, nejsem rodič, abych to dokázala tak posoudit, stejně jako nejsem mladší sourozenec, ale začala jsem si všímat, že to nemusí být tak růžové, jak to my starší někdy vidíme. Pokud je totiž první dítě hodné, pečlivé a chytré, zatímco to druhé se více zajímá o lumpárny než o školu, kam ho posadíte, tam ho rozhodně nenajdete, a známky mu nic moc neříkají, je to složité. Tohle je vlastně náš případ.

Tím, že jsem se školou nikdy neměla problém a už jsem na VŠ, zatímco brácha ještě na základce, často vidím, jak jsem mu předhazovaná za vzor. A někdy mi to přijde nespravedlivé. On totiž na rozdíl ode mě není moc studijní typ, nedává v hodinách pozor, je živější, aktivnější, zajímají ho zkrátka jiné věci. A kdybych mu nepomáhala se slohovkami, referáty a různými projekty do školy, tak by to asi dopadlo všelijak...

Na druhou stranu bych mu vlastně mohla závidět já, protože coby alergik a astmatik jsem na sport už od dětství nikdy nebyla, nelákal mě, a když už ano, většinou jsem z toho měla záchvat. A můj brácha? Je prostě sportovní typ, na co sáhne, to mu jde. Hraje fotbal, florbal, suprově bruslí, jezdí na kole, lyžuje... Je to prostě dobrodruh, který se zúčastňuje každých závodů, co ve škole i mimo ni jsou a pravidelně se umísťuje na prvních příčkách.

Jenže tohle se někdy podle mě opomíjí. Každý nejsme stejný, neměli bychom být posuzováni podle stejného metru. Takhle zpětně mě trošku mrzí, že jsem to všechno neviděla dřív, že mi nedošlo, že jeho by to třeba taky mohlo mrzet, že nenosí jedničky a nedostává pochvaly... Že si u něj na rodičáku mamka vyslechne spíš to horší než lepší. Je to těžké, když já jsem na minutu přesná, zatímco bráška dorazí vždy se zpožděním (to našeho taťku dokáže vytočit do vrtule). Ale taky chápu, že zrovna tohle není úplně dané a dá se s tím něco dělat.

Vlastně si nejsem jistá, co jsem přesně chtěla článkem říct, jen jsem cítila potřebu ho napsat. Napsat, že když třeba mladším závidíme, měli bychom se umět podívat i z druhé strany, že oni taky mohou závidět nám, ať už je to cokoli... Třeba i to, že pro rodiče budeme prostě vždycky zodpovědnější my starší. A i kdyby tenhle článek měl nakonec vést jen k tomu, že se nad tím vším zamyslíte, budu spokojená. Děkuji za přečtení a případný komentář.

Vaše Lucka