O jako ohlédnutí se do minulosti

Tak už se cítím trošku líp, tudíž jsem se rozhoupala k dalšímu psaní. :)

Dnes jsem zvolila trošku netradiční název, ale kdybych v názvu nechala jen samotné ohlédnutí, přišlo by mi to divné. Ale o čem vlastně chci dnes psát... V úterý jsem s mamkou vyrazila na svůj první rodičák, tedy první rodičák, kdy jsem nebyla na straně toho, kdo se doma krčí v koutě a čeká, s jakou mamka přijde domů, ale na straně toho, kdo obchází učitele a poslouchá, v čem by se žák měl zlepšit. V tomto případě se jednalo o rodičovské schůzky mého mladšího bráchy. Abyste dobře rozuměli, šla jsem proto, aby to mamka měla rychle za sebou a navíc mě celkem zajímalo, jak to vlastně probíhá, co ti učitelé říkají... A ješě k tomu šlo o mou základní školu, takže jsem se i docela těšila na učitele, se kterými jsem se před šesti lety rozloučila.

Při vstupu do budovy, na kterou celkem ráda vzpomínám, jsem se cítila, jako kdybych se vrátila zpátky do let, kdy jsem byla ještě školou povinná. Dokázala jsem si vybavit, kde jsme měli šatnu, jaké číslo měla moje skříňka (mimochodem už tehdy to bylo číslo 13, moje oblíbené), porovnávala jsem, jak se škola změnila. Kde se objevily nové automaty, kam zmizel školní bufet...

Musím říct, že to pro mě byla vážně zajímavá exkurze do vzpomínek. Nikdy jsem nebyla šprt a do školy se mi klasicky nechtělo, ale po těch letech si člověk už moc nevzpomene na otravné úkoly a psaní testů. Kdepak, člověk si vybavuje ty pěkné chvíle. Jak jsme s holkama trávily každou přestávku na chodbě, jak jsme si v bufetu kupovaly kyselá lízátka, jak jsme se seznámily... Na zdech chodby jsou dodnes výkresy naší třídy, které jsme dělaly jako projekt, to mě moc potěšilo. Vzpomněla jsem si na partu kamarádek, která se mi rozdělila do všech koutů naší republiky už na střední, natož teď, když jsme každá vyrazily na vysokou...

Ta nostalgie se mi moc líbila, to vám teda povím. A že jsem si při tom vyslechla, že je můj brácha trochu živější, ukecanější a lenoch k tomu? To vůbec nevadilo, víceméně si ve všech předmětech, které jsem měla na starost já, může známku krásně vylepšit, když se budu trošku učit. Takže nic, co bych už nevěděla. :) A taky mě potěšilo, že mě moje učitelka na češtinu, kterou jsem měla moc ráda, poznala a chvilku si se mnou popovídala - mimo jiné, jak zjistila, že učí mého bráchu, hned se vyptávala a nostalgicky vzpomínala na naši 9.C. :)

Někdy je hezké vidět, že ačkoli jsme nebyli žádná hvězdná třída, nebyli jsme nejhodnější ani nejchytřejší, ale za to jsme se často účastnili různých akcí, jako například hraní pohádek pro mladší žáky, tak na nás hezky vzpomínají. Co jsem ale v průběhu rodičáku zjistila, mě možná částečně překvapilo. Když jsem totiž já byla na základce, bála jsem se, jestli dostanu zaracha nebo na zadek za to, že jsem neřekla kdejakou známku, řekla bych, že na tom není nic zlého, dítě by se mělo něčeho obávat... Ale dnešní děti nemají strach, jejich špatné známky totiž podle jejich rodičů nejspíš nejsou vinou toho, že na to děti kašlou, ale mohou za to učitelé.

Já jsem z toho byla celkem mimo. V tomhle případě se totiž jedná o učitelku, kterou jsem já sama měla a zažila, za což jsem ráda. Byla přísná, byla tvrdá a něco od nás chtěla, na druhou stranu v jejích hodinách nikdo nesáhl po telefonu a ona dokázala být spravedlivá a na konci školního roku přimhouřit oko. Takové učitele bych brala, protože jen s takovými je šance se něco naučit. Pro mě to byla cenná škola, i když jsem tehdy možná nadávala, že dělá těžké testy, nemůžu si na ni stěžovat. A dnešní rodiče? Poslouchala jsem, jak všechnu vinu svalují na ni a bylo mi z toho smutno.

Především proto, že když náhodou jdu kolem školy, vidím tam děcka, co se chovají jako největší dospěláci, za rohem školy pálí jednu za druhou, možná i něco víc. Myslí si, že když jsou třeba v devítce, už jim patří svět a na fb si píšou statusy, jak se zase ožrali do němoty... Dneska není problém, aby mě dítě z prvního stupně poslalo do prd*le, a to myslím naprosto vážně.

Kde je teda chyba? Já si myslím, že už jen přístupem za to hodně mohou rodiče. Nevěnují se svým dětem, považují je za geniální a bezchybné, rozmazlují je a takové dítě potom nemá úctu k autoritám, nemá důvod se snažit, protože za něj rodiče všechno zařídí... No, jen o rodičích a dětech bych asi mohla napsat článek samotný, ale zajímá mě váš názor. Co na to vy? Znáte podobné děti či rodiče? A navštívili jste někdy rodičovské schůzky? Jak vnímáte generaci, která je mladší než vy?

Vaše Lucka